Svět podle Ašéry

Svět podle Ašéry – předporodej

Kniha Svět podle Ašéry hledá stopy ženského božství v textech, rituálech a hudbě od paleolitu po středověk. Ukazuje, jak byla Ašéra potlačena – a jak zůstala v paměti lidstva přesto živá.

Svět podle Ašéry je knížka na pomezí antropologie – religionistiky – filosofie a hudební historie. Je tu úvod do historie mýtu a náboženství od paleolitických nomádů po Mezopotámii a konče Mariánským kultem – s analogiemi do různých dalších kultur – nejvíc indoevropské, ale i do kultur asijských. Těžiště knížky se zaměřuje na bohyni Ašéru (respektive na božskou dvojici El/Elohím a Ašéra) a vývoj jejího kultu, liturgii, vývoj toho, jak je prezentována v předbiblických ugaritských textech a v různých vrstvách Bible a jak ji odrážela gnóze, kabala nebo Mariánský kult. Protože liturgie bylo odjakživa propojená se zpěvem a hudbou, prolíná celou knížkou vývoj liturgického zpěvu, jeho formy, mezikulturní analogie a nemůže chybět zaměření na intonaci a její vývoj. Katarzí Ašéřina příběhu je finální  filosoficky laděná kapitola, která rozebírá, jaké důsledky mělo nahrazení archetypu božské dvojice striktním patriarchálním monoteismem, proč potřebujeme mýtus a jak se mýtus vrací.

🗓 Svět podle Ašéry plánujeme vydat koncem roku 2025.

Ukázky z knížky Svět podle Ašéry ke stažení v PDF:

Svět podle Ašéry ukázka

„Bůh měl nevěstu. Jmenovala se Ašéra. A byla příliš divoká na to, aby přežila v Písmu.“

Svět podle Ašéry UKÁZKY

úvod

V naší kultuře nás dva a půl tisíce let učili, že Bůh je Otec.

Mocný, jediný, vládnoucí. Vzešel z potřeby pořádku v časech, kdy lidé budovali města, armády a zákony. Tento Bůh byl světlem, zákonem, slovem – ale neslyšel, co přichází z temnoty, z těla, z půdy.

Tehdy bylo třeba jednoho: jediného, všemocného, soudícího vládce. Boha, který stojí nade vším a nikomu se nezodpovídá. Toho boha známe. V jeho jménu byla vedena impéria, psány zákoníky, upalováni kacíři. Je to bůh slov, ne ticha. Bůh světla, ne stínu. Bůh, který tvoří z ničeho, ne z těla. Bůh, který mluví – ale neslyší.

Pod tímto dominujícím obrazem však zůstala ukrytá jiná paměť: paměť na svět, v němž Bůh nestál sám. Paměť na Bohyni, která nebyla doplňkem ani obětí, ale rovnocennou silou – tvořitelkou života i paní smrti. Nebyla krotká. Byla touha, byla země, byla krev.

Na bohyni která není doplňkem, není madonou. Ale je rovnou.

Její jména se měnila: Ašéra, Inanna, Danu, Ísis, Gaia. Ale princip zůstával. Tam, kde se mužské a ženské božství doplňovalo, byl svět celistvý. Strom života vyrůstal z jejího těla, nebe bylo milencem, ne vládcem.

V mnoha kulturách byla temná, protože znala smrt.

Byla krásná, protože znala touhu.

Nebyla krotká. Nebyla poslušná. Nebyla vedle, ale uvnitř. V člověku, v půdě, v krvi.

Změna přišla nenápadně a postupně. Od Mezopotámie po Indii, od stepí po Jeruzalém, se rozpadl původní pár. Bůh otec převzal trůn. Bohyně byla vypovězena, zavřena do sklepení mýtu, přejmenována na pokušení, na smrtelnou, na tělo, které svádí. Z těla se stalo pokušení, z touhy hřích.

Tato kniha je pokusem nalézt její stopy. Jako hledání rovnováhy.

Nejde o rekonstrukci jednoho náboženství, ale o cestu napříč vrstvami paměti, která v sobě nese božský pár. V rituálu, v krajině, v hudbě, ve slově i v tichu.

Svět podle Ašéry – Přehled hlavních kapitol

Obsah

• Úsvit bohů
• Neolitická Evropa
• Před-protoindoevropské kultury v Evropě
• Čína – kosmos bez Boha
• Mezopotámie
• Ašéra a rituál
• Ašéra v Tanachu
• Indoevropané
• Jošiášovy reformy
• Návrat z Babylonu
• Skrývání bohyně
• Křesťanství
• Ašéra a Marie
• Gnóze
• Ašéra skrytá v Kabale
• Návrat Ašéry
• Mýtus v turbulentních časech

 

Z kapitoly 1 – úsvit bohů

Od paleolitického rituálu po rockový koncert

U většiny tzv. přírodních národů (např. australských Aboridžinců, Sanů z jižní Afriky, indiánských kultur atd.) neexistuje slovo pro „umění“ oddělené od „náboženství“. To, co my označujeme jako „umělecký projev“ – hudba, tanec, výtvarno, performance – je součástí rituálu, který udržuje kosmologii, vztah ke krajině, předkům, duchům nebo mýtickému času.

A když se nad tím zamyslíme, uvědomíme si, že to platí trvale: Umění a mystické vnímání jsou neoddělitelné. Umění je forma (moderního) náboženství. Rituál je performancí kosmického děje – člověk se stává účastníkem hlubšího příběhu.

Klíčem je změna stavu vědomí – to, co zažívá šaman v transu, je podle něj podobné tomu, co prožíváme při hlubokém ponoření do hudby, tance nebo vizuálního zážitku.

Jde o přechodový moment, kdy se lidé v rituálu oprostí od běžných rolí a hierarchií a splynou v posvátném prožitku, který je transformační. To se přece děje na nejlepších koncertech stále.

Moderní koncerty — zejména silně emotivní, stylizované a kolektivní — plní ve společnosti podobnou funkci jako starověké nebo paleolitické rituály:

• strukturované emoce,

• sdílený význam,

• zážitek transcendence,

• obnova identity.

Stejně jako všechny mystické rituály od paleolitu používají rytmus, opakování, hlasitost, tma/světlo = čímž stimulují smysly, synchronizace s davem a vytváření kolektivní extáze a významy přesahující racionalitu – tedy mají mytické vrstvy a spojující identitu.

Každý rituál potřebuje své místo — prostor vytržený z profánního světa, ve kterém platí jiná pravidla. Rituální prostor má odlišné světelné podmínky a má svou specifickou akustiku.

Pro šamana to byla jeskyně či temná chýše, často nasvícená jen mihotavým ohněm a plná stínů, které se mění v duchy. V Mezopotámii plnily tuto funkci chrámy a zikkuraty, monumentální stavby vystupující jako posvátná hora – os spojnice mezi nebem a zemí. Křesťanský středověk přenesl tento princip do chrámů, jejichž architektura směřuje k nebi a jejichž orientace i světlo vytvářejí dojem nadpozemského řádu. A konečně dnešní rockový nebo metalový koncert se odehrává ve „svatyni hluku“ – temném klubu nebo aréně, kde podium plní roli oltáře, světla a mlha znejišťují prostor a návštěvník nevstupuje do sálu, ale do jiného světa. Všude jde o zvýraznění „jiného světa“ — místo, kde se neděje profánní život, ale posvátno.

Každá posvátná kultura má svůj střed světa – axis mundi – místo, kde se nebe a země dotýkají. V mezopotámské kultuře to byl zikkurat. V křesťanském chrámu to bývá oltář. V šamanském světě je to strom nebo hora. A na koncertě? Tímto středem světa je scéna. Zvýšená, nasvícená, centrální – vystavěná z kovu a světla, oddělená od davu, ale současně jeho středem. Odtud se šíří zvuk jako mocná vlna. Odtud přichází „božstvo“ – kapela. Je to místo zjevení, ale také místo oběti – protože kapela tu často dává ze sebe všechno, doslova vyčerpává sama sebe, aby publikum odešlo naplněné. Scéna je kosmickým středem koncertního světa, a každý, kdo na ni vstoupí, přijímá dočasně roli kněze, proroka nebo vtěleného symbolu.

Rituály mají svojí zvukovou hudební podobu. Hudba je univerzální jazyk rituálu. Šamani používali bubny, chřestidla a monotónní zpěvy, které vedly účastníka do transu. V Mezopotámii zněla lýra, flétny a rituální hymny recitované nebo zpívané kněžími a kněžkami. Ve středověku se hudba stává nástrojem kontemplace – liturgický zpěv (laicky obecně chorál), bubny. (Varhany k chrámové hudbě přibrali až mnohem později a to už jejich funkce byla jiná.) Liturgické melodie vytvářejí rytmus, často extatický, původní liturgie byla spojena s bubnováním a tancem.

Také tady nacházíme dialog mezi knězem a kantorem na jedné straně a věřícími na druhé straně.¹ A pak přichází rock: elektrické kytary, repetitivní riffy, dunivé bicí, šamanizující hlas frontmana. I zde rytmus působí nejen na uši, ale na celé tělo – spouští kolektivní vlnu pohybu, která hraničí s extatickým vytržením.

Šaman vstupuje do transu za pomoci rytmu a deprivace. Kněz v Mezopotámii recituje slova bohů jako médium. Středověcí mniši a věřící při nešporách opakují dynamicky ve vysokém tempu monotónní responsoria až k „ztišení mysli“. Fanoušci na koncertě dosahují „flow“ a kolektivního vytržení. Ve všech případech jde o narušení běžného vědomí a otevření prostoru pro symbolické vnímání, imaginaci, někdy až extázi.

Šaman cestuje mezi světy. Kněz přináší oběť, je hlasem boha. Katolický kněz „transsubstanciuje“ chléb a víno. Rockový zpěvák oslovuje masy, vyvolává emoci a dává jí formu.Funkce média zůstává: “Přijďte skrze mě do kontaktu s něčím větším.”

Stejně jako probíhá symbolické opakování příběhu: Šamanské vyprávění/hraní mýtu – znovupřítomnění, mezopotámský rituál obnovy světa (např. Akitu), Mše jako re-inscenace Kristovy oběti a stejně setlist koncertu: dynamická oblouková dramaturgie (zrod–smrt–vzkříšení).

Ve všech těchto podobách rituálu stojí uprostřed postava zprostředkovatele – někdo, kdo „umí přejít hranici“. Šaman je léčitel, vypravěč, prorok, někdo, kdo komunikuje s duchy a nese zprávy zpět. V Mezopotámii tuto funkci zastával kněz či velekněz, který obsluhoval božstvo, vykonával oběť a recitoval slova moci. Křesťanský kněz při bohoslužbě zastupuje Krista, přetváří chléb a víno v tělo a krev. A moderní frontman? Ten často připomíná proroka nebo kněze extáze – jeho gesta, pohyby a hlas mají moc probudit dav, vést ho od ticha k výbuchu, od napětí ke katarzi.

Na mnoha pódiích se opakuje archetyp – dvě ústřední postavy, mezi nimiž proudí energie, kterou diváci vnímají, i když ji neumějí pojmenovat. Frontman nebo frontmanka, zosobnění hlasu, těla, pohybu, charismatu, který vyvolává přítomnost. Vedle něj kytarista – často tišší, soustředěný, mistr nástroje, který vytváří proud tónů jako posvátnou řeč beze slov. Tato dvojice nehraje jen hudbu.

V mnoha kapelách zosobňuje párový božský princip – podobný tomu, jak ve starověkém panteonu stáli po boku Él a Athirat, Jahve a Ašéra, Baal a Anat. Nejsou to protiklady, ale póly, mezi nimiž se rozprostírá celé stvoření – mezi hlasem a vibrací, mezi výkřikem a strunou. Když jsou v harmonii, celá kapela dýchá jedním dechem. Když jsou v napětí, rituál získává dramatickou sílu. A publikum to cítí — i nevysloveně.

Každý rituál mění vědomí, narušuje běžné vnímání času, prostoru i sebe sama. Šaman pracuje s transovým stavem, který může být navozen hudbou, tichem, látkami nebo deprivací. V chrámových obřadech Mezopotámie byly užívány rytmické recitace a opakování k dosažení stavu posvátného soustředění.

Mše ve středověku užívá kadidlo, světlo a opakování ke „ztišení“ mysli. Vzdor obecně rozšířené představě o zádumčivém středověku měla bohoslužba minimálně do nějakého IV. lateránského koncilu k rockovému koncertu blíž, než si většina lidí připouští. A koncert? Fanoušci se dostávají do stavu euforie, někteří pláčou, jiní křičí, tančí, vstupují do kolektivní extáze. Není to pouze zábava, je to změněný stav vědomí – bezpečný a sociálně přijatelný rituální trans.

Všude tam, kde je rituál, jsou i symboly. Šamani kreslí zvířata a spirály, používají masky a tělové malby. Mezopotámie oplývá ikonografií bohů, hvězd, lvů a býků, zapsanou na deskách i zdech chrámů. Křesťanství přetváří rituál ve vizuální drama – kříže, hostie, sochy světců, ornamenty. A v rocku? Symboly kapel, stylizace, makeup, masky, světla, dokonce i stage design. Vše je vizuálním jazykem identity a víry – byť ne v boha, ale ve zvuk, komunitu, protest nebo naději.

Dobrý koncert nefunguje jen jako sbírka písní – je to rituální oblouk, pečlivě poskládaný tak, aby vedl posluchače od všedního stavu vědomí k výšinám a zpět. Tak jako v liturgii má každá část svůj význam – úvod, vyznání, proměnění, požehnání – i zde má každý song své místo: intro, gradace, vyvrcholení, katarze, závěr. Úvodní skladby otevřou prostor a přenesou publikum „dovnitř“, do chrámu zvuku. Střední část koncertu (často s největšími hity) slouží jako vrcholný rituál – napětí, výbuch emocí, kolektivní zpěv, sdílená euforie. A nakonec přichází zklidnění – dozvuk, loučení, návrat. Jako kdyby kapela – vědomě nebo nevědomně – opakovala pradávný mýtus stvoření a zániku, exilu a návratu. Setlist je liturgie, kterou se komunita každým koncertem znovu zasvěcuje.

Rituál není nikdy jen soukromý zážitek. Je to akt, který upevňuje komunitu, předává mýtus, potvrzuje řád nebo ho obrací. Šamanské rituály léčí duši, ale i vesnici – zajišťují harmonii s přírodou a předky. Mezopotámské obřady měly za cíl udržet pořádek světa, získat přízeň bohů. Mše ve středověku byla středem rytmu života – týdenního i ročního. A koncert? Je místem, kde se schází „kmen“. Posiluje sounáležitost, sdílenou identitu, názor, emoci. V publiku vzniká „communitas“, jak tomu říká Victor Turner – okamžik, kdy přestávají platit hierarchie a zůstává jen sdílený zážitek.

Když to všechno spojíme – hlas a nástroj, posloupnost písní, scénu jako chrámový střed, přítomnost publika jako věřících – začíná se před námi rýsovat úplná dramaturgie božského rituálu. Ať už jde o koncert, divadlo, nebo kdysi o kult Ašéry ve stínu posvátného stromu, principy jsou stejné: vstup do jiného světa, sdílení kolektivní extáze, obnova smyslu a návrat do každodennosti proměněný.

Někdo tomu říká náboženství. Někdo umění. Někdo show. Ale v jádru jde o totéž: lidská potřeba překročit sebe sama, dotknout se tajemství, a sdílet ho s ostatními. A možná právě v tom, že si tuto podobnost připustíme, leží cesta k novému chápání spirituality v naší době – takové, která nepopírá tělo ani zvuk, ale staví z nich chrám.

Jak to souvisí s tématem knížky? Velmi. A to včetně toho rockového koncertu. Na příkladech přírodních národů (které nám zastupují paeolitické kultury) vidíme rituály, které mají mnoho společných rysů. U ranně středověké liturgie a částečně i židovské bohoslužby tyto znaky stále vidíme (protože jde o funkční principy) a stejně tak je nacházíme u zmíněných rockových koncertů.

S trochou generalizace můžeme říci, že v evropském kontextu jde o nit vinoucí se krz rituály od paleolitu po cca 14. století, kdy se charakter křesťanské liturgie začal proměňovat. Takže interpolací můžeme předpokládat, že do tohoto schématu zapadaly i obřady starověké Mezopotámie včetně těch Ašéřiných. A mj. právem předpokládáme, že ani liturgie vrcholného křesťanského středověku neměla charakterem nic spolelečného s meditativní formou new age, ale daleko víc se blížila rituálům paleolitickým nebo rockovému a metalovému koncertu.

O autorovi

Tomáš Houška je hudebník, spisovatel, scenárista a režisér. Vystudoval pedagogiku a psychologii, studoval hru na kytaru a středověký (hlavně liturgický) zpěv – který dál učí (choral.cz).
Je spoluzakladatelem Mensa gymnázia (1993), kde v prvních letech také působil jako ředitel a učitel předmětu na pomezí historie, geografie a společenských věd. Poté se stal ředitelem a učitelem dějepisu na Lauderových školách v Praze. Pracoval jako školní psycholog, učil pedagogiku, psychologii a diplomatický protokol a pracoval také jako úředník ministerstva školství a byl průvodcem po katarských hradech v podhůří Pyrenejí. V posledních letech se kromě hudby věnuje larpu.

Napsal asi dvacet knížek, je mezi nimi i historický román Králův Havran z převelice temného období gótských válek a historická detektivka Zlatý křížek nebo Graffiti rules, mystická lehce postapo Liber vitae nebo historické drama Forget-Me-Not (v češtině vyšlo jako Poslední velikonoce). Podle Graffiti rules později psal scénář filmu Gympl, sám zatím natočil filmy Labyrint a Maturita. V prostředí larpu se odehrává jeho knížka Hráči  a jeho současnou hudbu najdete na www.doubting-tomas.com.

 

 

 

Weight	490 g
Dimensions	10 × 20 × 25 cm
Formát vydání	eBook, Tištěná kniha
Autor	Tomáš Houška
Počet stran	560
Žánr knížky	Hudební teorie, Literatura faktu, Historie, Filosofie, Religionistika, Hudební věda
ISBN	978-80-86065-78-6 (vázaná tvrdé desky), 978-80-86065-79-3 (epub), 978-80-86065-80-9 (pdf)