Liber vitae

Liber Vitae

Nic není jak se zdá a utkají-li se o lidskou duši andělé dne s anděly noci, smrtelník se snadno poztrácí.

Liber Vitae je mystický psychologický příběh odehrávající se v několika rovinách a světech. Příběh o životě a smrti. A kromě něj vás čeká mystika, akce, erotika, střílečky.

Píše se rok 2065. David je dobře situovaný úředník ministerstva pro harmonizaci. Žije v dobré čtvrti a vozí se pancéřovaným služebním autem, takže občasná střelba v ulicích ho nemusí vzrušovat víc, než zprávy ze státní televize. Na světě dávno zavládla církev jediné správné víry a dokonalost ruší jen všudypřítomné hackerské – a někdy i velmi hmatatelné útoky temné nenávistné sekty fidáijů, kteří chtějí svrhnout legitimní vládu. David by si svůj pohodlný staromládenecký život žil i dále, kdyby jednoho rána tihle útočníci neunesli dceru Davidova šéfa.

Jedna rovina příběhu se odehrává v v blízké budoucnosti kolem roku 2061.

Ale není to jediná linka. Jiná nás zavede do okamžiku, kdy vznikal jeden tajemný středověký manuskript. V zadních plánech probíhají mnohem záhadnější věci. Linky se ke konci protnou, ale nečekejte stroje času nebo nějakou fantasy magii. Knížka bude nejvíc bavit čtenáře, kteří se neleknou, že po dočtení na konec zjistí, že možná přehlédli některá patra a dějové linky a že možná stojí za to je v knížce najít.

První dvě tištěná vydání jsou v současnosti vyprodaná, k mání je ebook a audiobook třetího vydání.

Liber vitae – ukázka audioknížky

Ukázka audioknížky ke stažení >>

Liber Vitae – ukázka textu

Tichý byt byl zalitý šedivým bezbarvým světlem časného podzimní­ho rána.

Na stole se ve vratkých hromádkách hrozících zřícením něko­lik dní vršilo neumyté nádobí.

Po židlích i po podlaze se jako banda státních úředníků válelo poházené oblečení, které tu pan domácí ze sebe shodil a evidentně dalších pár dní ne­řešil jeho osud.

Mrtvý a ztemnělý displej lednice dával znát, že s její funkčností, případně zdrojem elektřiny …to není zcela v pořádku.

Na jejích dveřích magnetem přicvaknutá ozná­mení z pošty, složenky, na lístcích papíru v rychlosti načmá­rané ob­tížně či­telné výkřiky, které nejspíš měly připomínat něco co předloni bylo urgentní.

Protivně pípal telefon položený na stolku vedle postele.

David po něm rozespale zašátral, shodil přitom ze stolu pla­stovou piksličku s léky. Přes ospalky zamžoural na displej. Nahma­tal štíhlý kablík z nabíječky a dal telefonu cucnout. Na telefo­nu přepnul hlasitý poslech.

Ozval se vyplašený hlas Davidova ko­legy Ralfa „Čau Dejve, průser, vstávej, starej zuří.“

Davidovi došlo, že probuzení bude nezbytné.

Vypadalo to, jakoby toho moc nena­spal, a z něčeho tak pochybného a zneklidňujícího jako ranní probuzení má pramalou radost.

Kupodivu na něj Ralf ne­přenesl svůj strach z blížící se katastrofy, jen ho to otravuje. „Cože? …takhle brzo?!…“ Jakoby David byl je­diným spasitelem, který je na světě proto, aby řešil všechny průsery.

Z telefonu chraptivě škemral Ralfův hlas „Při tý kontrole něco…“ ná­sledoval prskot a rozházený obraz na displeji.

David vztekle zaklepal telefonem, který už oslavil svou plnoletost a nyní se plynule měnil v nevyzpytatelného elek­trogeriatrického pacienta.

Prskot ustal a na Davida znovu koukla ustaraná tvář sulcovitého prasátka Ralfa.

David zkusil z Ralfa vytáhnout nějakou informaci, ze kte­ré by byl moudřejší: „Sem neslyšel tu poslední větu, ten krám blbne. Co se stalo? A to nemůže dvě hodiny počkat?“

Ralf ale zněl přesvědčivě „…prej budou padat hlavy, Hasmed tu běs­ní.“

David si vzdychnul „…no dobře, už jedu.“

Až to mlasklo, jak Ralfovi tím ujištěním evidentně spadl ze srdce obézní sulcovitý kámen: „Dík!“

Displej zhasl, komunikace byla ukončena.

David vrávoravě vstal z postele a zkusil přimět k činnosti zablem­caný kávovar.

Cvakl jednou, dvakrát. Nic. Koukl na disp­lej: Zhasnuto.

Smutně si vzdychl a odkráčel do předsíně k po­jistkám. Vyhozený jistič. Zkušeným a nacvičeným po­hybem ho nahodil zpět a šel si to znovu vyří­dit s kávovarem.

Na displeji blikalo zmatené datum 2016. Snad rok výroby. Znovu boj s tlačítkem. Párkrát do něj praštil se ze­silující in­tenzitou. A přísnost přinesla plody. V kávovaru se to jemně za­hučelo a pak už se to rozdrnčelo chřestivým zvukem v hloubi ukry­tého mlýnku. To Davida uspokojilo.

Sbíral z křesla a okolí své postele oblečení.

Pak se podíval na stůl, kde se kupila hromádka ručně popsaných papírů. V noci dopsaný text, který jednou bude možná částí knížky. Jestli to tedy někdo bude číst.

Démoni bojující o lidskou duši. Temné a mystické vize mezi fantasy a šílenstvím. Odložil hromádku a prolistoval pár jiných papírů. Dystopická sci-fi. Nebo realita? Sám si chvílemi nebyl jistý.

Prolustroval navršené hromady na stole a sesbíral docela tlustý svazek papírů, které nespojovala barva textu. Jejich části vznikaly za různých okolností a tu byly psané propiskou, tu mikrofixou a někdy obyčejnou tužkou, ale nejspíš je spojovala nějaká vnitřní souvislost a Davidovi stačil vždy jeden pohled, aby věděl, kam který list patří a jak je pak seřadit. Bude si je muset přečíst, jestli mu to v souvislostech dává ten smysl, který chtěl, aby měly, pomyslel si.

Znovu se protivně rozpípal telefon.

David překvapeně kouknul na displej a pak do něj s odpu­divým gestem dloubnul: „Prosim, Ministerstvo pro harmoniza­ci, David.“

Na displeji se objevil protivný manažer, který si o svou vrou­cí ranní žbrndu nejspíš právě opařil jazyk, a proto po­třeboval do světa vyšišlat veškeru hořkost toho přepáleného sajrajtu „To sem se dovolal zase vám?“

David se zhluboka nadechl a snažil se ho chlácholit, ale zpru­zený buřt na druhém konci právě propadl slovnímu průjmu a nemohl si pomoci od nutkání něko­ho seřvat: „Já to s váma nebudu řešit počtvrtý, ste mi slí­bili, že ty kli­enty budeme mít a to se snad mam do­prošovat, aby si u nás ten program předplatili, nebo co jako.“

David se ho pokusil zastavit „…ano, já vim, budu to dneska s ob­choďákama řešit.“

Ale někdy je to jako rukama zastavovat traktor řízený hluchým opilcem. „Jak řešit?! to přece dávno mělo bejt! Už toho mam dost, budu si na vás stěžovat!“

„…jak mělo bejt?! Stěžovat?“ ale displej zamrkal, a tím hovor skončil. Pan drsňák nechtěl debatovat, jenom někoho zpru­dit.

David vztekle zavrtěl hlavou, šel si z kávovaru vzít kalíšek, ze kte­rého stoupala pára.

Zadíval se na zapaspartovaný list z jakéhosi středověkého manuskriptu, který byl možná jedinou ozdobou jeho bytu. Ušklíbl se. Každý je­diný list té knihy je možná jenom doko­nalou emana­cí marnosti všeho snažení. Duch autora si říká „Jo, vždycky, když si pomyslíte, že dovedete všechno, a vy­smějete se tomu, jak banální byly věci, které jsem objevil a spočítal, tak vemte do ruky tenhle list.“

„Kdyby se ty písmena aspoň daly číst,“ pomyslel si David, „ale je to jenom změť čar.“

Ze zamyšlení Davida vyrušilo další pípání. Začíná to být otravné, blesko Davidovi hlavou. Ale potáhl virtuální táh­lo na displeji a přijal hovor.

Davidova sestra.

„Ty jo, brácho, to bys nevěřil, co se mi zdálo dneska!“

David něco zabručel. Asi by tomu fakt nevěřil. Ale jeho od­pověď nikdo nečekal.

„Já sem ti normálně šla přes takovou lávku… a všude byl ta­kovej zvláštně barevnej opar, jo, a dole tekla taková tem­ná voda. No a já sem…“

David se zkušeně rozhodl vyvolat zdání plynoucí komunikace: „Já tě po­slouchám.“

S takhle vyvolanou kouřovou clonou odkráčel do koupelny vy­čistit si zuby.

Mázl pastu na štětinky kartáčku a zkusil kohoutek. Voda nikde. Vztekle odkložil kartáček, co komu, proboha, udě­lal?!

Z telefonu zatím plynul dlouhý souvislý proud vyprávění: „Jak tam tekla ta temná voda, jo, tak tam ti normálně plavaly ta­kový velký kulatý bubliny… ty mě neposloucháš! Mam ti to zavo­lat poz­děj?“ evidentně odhalila Davidovu fintu.

David zabručel: „Asi jo, to bude nadýl, co? musim do kanclu.“

Davidova sestra se vyděsila: „V tuhle hodinu? To je hrozný. To je jako u nás. Tady ti sousedi maj děti a ty děti normálně v noci brečej a já pak nemůžu spát. Já sem si tuhle kvůli nim tuhle mu­sela vzít prášek. Jenže pak mě bolel žaludek, to ti je tady hroz­ný.“

Do jejího popisu věcí znova zapípal telefon.

David svou sestru s rostoucí asertivitou zastavil: „Volaj mi z kanclu.“

Zaskočilo ji to. Možnost, že jsou na světě i důležitější věci než její sen jí přišla překvapující. „Jasně, jasně. Tak já ti to bude vyprávět od­poledne, to musíš slyšet.“

David bez komentáře přepnul hovor. Na displeji se objevila mírně otylá tvář z kontaktů, pod kterou se zaskvělo jméno SAM, a buransky se­bestředným způsobem na něj začla sypat dojmy ze svého nočního dobrodružství.

„Čau Davide! Tak to klaplo. Akorát teď vypadla. Ale jinak to bylo přesně jaksi řikal. Ty kozy! Ty jo, to byla jízda, myslim, že sem jí úplně vodvařil!“

David se jemně ironicky usmál: „To je supr.“

Sam pokračoval: „Sejdem se večer, řeknu ti to, to se na­směješ.“

David souhlasil.

Tím se dá hovor celkem bezbolestně a efek­tivně ukončit „Jasně tygře! Večer, Duna pět.“

Další pípání.

Někdo další něco potřebuje.

Koukl na disp­lej: Neznámé číslo?

Jakoby tu David byl kdykoli k mání pro kohokoli. Dělá vrbu, strážného anděla, kamaráda, krizového manažera. Pro všechny se snaží najít čas a síly. Něco po­třebujete? „Davide, můžu tě poprosit o malou drobnost?“ Nej­horší věta, kterou lze od druhých slyšet. Asi proto, že jí slý­chá nejčastěji. Všichni vždycky vědí, kde ho na­jdou. Zadr­hává to v jediném okamžiku: Když někdy výjimečně něco po­třebuje také David. A tak David neznámé číslo nechal vykysnout.

Pípání hlásilo někoho dalšího. David už toho začínal mít dost.

Objevila se profilovka tajemně se usmívající zajímavé mladé ženy tak třicet – pětatřicet let, kterou měl uloženou v kontak­tech jako Leia „Čau Davide, mam něco připravit než dorazíš?“

Davida to vykolejilo.

Oddechl si, že to není další kata­strofa, ani vyprávění odhalující víc než potřeboval vědět.

Rozpačitě zavrtěl hlavou „Ani ne, mam to sebou.“

„Nepi ty sračky, udělám ti opravdový kafe.“

David se zarazil: „Dík.“

Leia nejspíš v jeho hlase cítila únavu, možná něco, co se jí nez­dálo: „Seš oukej?“

„Jasně, už vyrážim.“ a co by jako mělo být, řekl si hrdě.

Leia vypadala, že ji to neuklidnilo.

Možná má v Leie David něco víc než běžnou kolegyni nebo asistentku. Ale nejspíš to sám neví. O andělech, kteří tiše a nenápadně stojí vedle nás, většina lidí neví.

David vypnul hovor, se šklebem dopil kávu. Teda vlastně ty sračky, jak to celkem výstižně popsala Leia.

Odložil kalíšek na stůl mezi všechno ostatní dříve použité nádobí a věci, které se tu Davi­dovi vrší.

Sedl si, hlavu una­veně složil do dlaní. Chvíli přemýšlel a sbíral síly k odcho­du.

Další pípání znělo zdálky rádoby urgentně. A bylo mu to jedno.

Na malou chvíli se svět kolem rozplynul. Pár vteřin bož­ského kli­du. Jakoby se ocitl v jiném světě.

Probral ho kravál z chodby.

Nějací lidé tam na sebe kři­čeli, slyšel praštění dřeva. Dneska ráno samé překvapení. Ale jeho nejspíš jen tak nevykolejí.

Přes tabulky okna sem doléhalo muezzínovo svolávání k bo­hoslužbě.

David si povzdechl. Ať se jdou bodnout. Zavřel okno. Fakt už je ráno a musí vy­razit.

Sebral se k odchodu. Zvedl se a prošel kolem lednice. Do očí ho praštil zrcadlový odraz lou­že na zemi. Koukl na displej na lednici. Tam nervózně běhala červeně blikající chybová hláška „Vyčerpaný ta­rif ener­gie“ střídající se se zmateným datem 22-11-1439.

To odpovídá, Davidova energie už je vyčerpána, pomyslel si. V po­slední době ji rozdává všem kolem sebe. Co telefon, co oslo­vení, to znamená, že někdo něco potřebuje a je nějak samo­zřejmé, že to David promtně zařídí. Protože to vždycky udě­lá.

Vz­tekle do lednice bouchl, jakoby za to mohla. Na roz­díl od kávovaru ale nena­skočila, jen se rozvlnila hladinka louže před ní.

Na odchodu z bytu prošel kolem velké staré skříně, jejíž prostřední dve­ře tvořilo velké zašlé zrcadlo. Stříbrný povlak na rubu jeho skla zažil své, vlastně by celou skříň možná úspěšně prodal někde jako starožitnost. No dobře, asi ne. Ale aspoň umýt a vy­leštit by si to zrca­dlo někdy zasloužilo.

Sáhl na kliku od bytu. Zvenčí opět dolehla další vlna kři­ku. David zaváhal.

Udělal dva kroky zpět ke skříni.

Sáhnul do malého šuplíku vedle zrcadla a vytáhl pisto­li.

S úšklebkem si ji schoval pod sako. Asi by mu k ničemu ne­byla, ale už si zvykl ji nosit. Coby ministerský úředník měl speciální osobní povolení k držení zbraně, které je jinak přísně prohibované. Ale Davida by bez ní ho řada lidí pova­žovala za pošetilce. Minimálně v téhle čtvrti.

Otevřel dveře na chodbu.

Zívla na něj nevlídná temná díra. Nevytřeno tak padesát let. Stěny tagované jako záchody opuštěného zednického učňáku. Do obli­čeje udeřil ještě těžší vzduch, který profukování pár roz­bitými okénky nemohlo odtlačit pryč.

Prostě se tu neuklízelo kdo ví jak dlouho a podél stěn se navršilo víc než jen chuchvalce prachu, na který byl David z domova.

Dveře výtahu byly přelepené páskou a výstražnou cedulí „NE­POUŽÍVAT smrtelné nebezpečí, nakažená řídící jednotka“.

Davida ale v tomhle domě už nic nevyvede z rovnováhy.

U sousedova bytu byly evidentně vykopnuté dveře, u kterých stály černé obludné postavy. Hromotlučtí ozbrojenci od hlavy k patě navlečení do neprůstřelných vest a mundúru tak, že z nich ne­koukal ani milimetr kůže.

Z černé helmy vy­kukovaly dva objek­tivy noctovizorů, po stranách hlavy jakási maličká ka­merka a na druhé straně silné ledkové světlo, nyní naštěstí zhasnuté. Kolem hlavy se blembaly hadičky dýcha­cích pří­strojů, kabely různých sarapatiček, které měli navěšené na mundúru zpředu i zezadu. Pancéřování připomínající chitin­ové krovky nějakého vymřelého černého hmyzu, ově­šení výbavou k zá­sahu, na před­loktích položené strašidelné půlpalcové karabiny s kolimátory.

Jakmile David otevřel dveře na chodbu, hned se k němu dva vrh­li a jeden skenoval Davidovi zorničku miniaturním skene­rem připevněným v mundúru nad levým zápěstím.

Z hloubi monstra zaznělo přidušeně a plechově „Co tu dělá­te?!“

David se nestačil ani leknout.

Ozbrojenec ale bleskově koukl na skener, který mu zahlá­sil Davi­dovu identitu, a lekl se.

Rázem se jejich chování k Davi­dovi úplně změnilo a oba se stali velice servilními: „Promiňte pane! Nena­padlo nás, že v téhle čtvrti potkáme osobu jako vy…“

David se usmál. Koneckonců, ten respekt zalichotí kaž­dému, co si budeme povídat. Je slušně konformně ob­lečený člověk, má lehce zválený… ale stále je to oblek, kte­rý nenosí ta nevěřící lůza. Typický příslušník střední úřednické vrstvy.

David byl ale zvědavý, co tu zásahovka dělá „Místní šet­ření?“

Ozbrojenec souhlasně přikývl.

David zvědavě nahlédl do bytu „Řekněte šéfovi, že by mě zají­mal výsledek. V sousednim bytě …to člověk nezažívá běžně.“

„Jistě pane, vyřídíme.“ David se neobtěžoval formalitami rozhovoru. Otočil se a bez další­ho zájmu o situaci nebo oz­brojence pokračoval po schodech dolů.

 

V sousedním bytě zatím probíhalo místní šetření.

Pro Davida nezáživná a rutinní věc.

Kdysi byl členem týmu, který pro ta­ková vypracoval podrobnou metodiku.

Pro obyvatele bytu to evidentně tak nudné a rutinní nebylo. Malá dcera brečela a matka ji chlácholila, jako by jedno nebo druhé mělo nějaký efekt.

Synek stál vedle a vy­děšeně na to koukal. V koutech stáli tři černí ozbrojenci.

Dva inspektoři v ušmudlaných oblecích rabovali šuplíky, vy­sypávali obsah všech skříněk na zem a cosi hledali.

Soused, otec rodiny, byl úplně obyčejný připlešlý chlapík s bříškem. Seděl na židli v nevábně vyhlížejícím pokoji.

Vy­šetřovatel mu lísknul facku: „My z tebe tu nenávist a netoleranci vymlátím­e! Kams to dal?“

Soused zavrtěl hlavou, že neví o čem je řeč.

Inspektor zklamaně vyvalil na zem obsah další skříňky: „Žádný knížky. Žádný nepovolený věci. Připojení na černou sfé­ru nemá. Nebo sme ho nenašli.“

Vyšetřovatel zuřil: „Chceš říct, že s teroristama venku ne­máš nic společnýho?“

„Nemam.“ Mlaskla další facka.

„Kafírský lži!“ vztekal se vyšetřovatel: „Na manifestaci míru ses neukázal, kamery tě práskly!“

„Nebylo mi dobře,“ omlouval se soused. Vyšetřovatel se znovu ušklíbnul.

Inspektor smutně komentoval situaci: „Ale nic sme nena­šli.“

„…ani sešit s nepřihlášenejma poznámka­ma? Nez­daněný ná­pady?“

Oba inspektoři zklamaně zavrtěli hlavou.

Jednoho z nich ale napadla spásná myšlenka. Něco, co je nepřijatelné samo o sobě: „Ale výchovný programy nemá ani zaplacený, natož by na ně kou­kali. Nařídíme vazbu?“

Vyšetřovatele to šokovalo: „Nesleduje státní zpravodajství v televizi? To je na odebrání dětí. Viděl bych to na paragraf o ohrožování mravní výchovy.“

Sousedku tím vy­děsil k smrti „Ne, to ne!“

Dcera v jejím náručí začala ještě víc plakat. Synek se vy­lekaně kouknul po rodičích, co to znamená.

Soused ale jen se zoufa­lým a bez­mocným výrazem odevzdaně čekal, jak to dopadne.

„Vlastně, jaktože máš jako bílej dhimini dvě děti? Máš snad výjimku?“ došla vyšetřovateli závažná nesrovnalost.

„Mám,“ špitnul soused, „sestra ovdověla bezdětná a ívéef jí úřad pro rodinu nepovolil, tak sme mohli mít druhý místo ní.“

Vyšetřovatel se zamračil. Sousedův postup byl legální, ale vyšetřovateli se to pranic nelíbilo.

David už mezitím vyšel z domu na ulici a rozhlédl se.

Celkem mrtvá ulice na kraji vnitřní­ho města, ale mimo rezi­denční centrum.

Tedy mrtvá pokud člověk nepočítá ne­sčetné toulavé psy a kočky brousící mezi hromadam­i pytlů. Lidí jen co bys na prstech ruky spočítal.

Mírný vánek k Davidovu nosu donesl hnilobný puch.

Svoz odpad­ků byl kvůli všudypřítomným útokům fidáijů, naciona­listických xenofobních extremistů, komplikovaná věc a mimo rezidenční cent­rum musí probíhat nepravidelně.

Trasy i časy svozu byly generované ma­tematickými rovnicemi tak, aby byly co nej­méně předvída­telné. Práci popelářů od té chvíle neměli v zájmu utajení jak kontrolovat ani jejich nadřízení a tak se všude válely hromady odpad­kových pyt­lů, často popraskaných a vy­sypaných na ulici.

A na ulici také už léta straší vraky aut, které jejich majitelé kvůli dani z komu­nikací přestali použí­vat, a pak je neodhlásili, aby nemuseli hra­dit poplatek za řádnou likvidaci.

I když pravda, někdy těžko rozeznat, šlo-li o odstavený vrak, nebo naopak vozidlo, které si majitel provizorně zabez­pečil pro­ti střelbě nebo střepinám granátů.

Byla opat­řená ma­sívními trubkovými chrániči, traverzami místo náraz­níků, provizorním pancéřováním – plechy s průzory často na­hrazovaly skla v oknech.

Povolení k vlastnictví auta mají tak jako tak jenom prověření spolehliví lidé, takže šlo vesměs o schválené úpravy.

„Co ti lidé nepodnikli, aby se aspoň tro­chu chránili před běsnící­mi nacionalisty, to je hrozné!“ pomyslel si.

Zamyšleně vyrazil k nedaleké stanici metra, kde kupodivu nestrašily zombie, ale docela obyčejní bezďáci.

David by samozřejmě dávno měl nárok na slušné bez­pečné byd­lení v rezidenční čtvrti, ale držel ho tu sentiment. Nejde jen o to, že byt dostal po rodičích, kteří ho spláceli půlku života. Ale prostě tu vyrostl a cítil se tu doma. A ne­změnilo se to, přesto, že od dob, kdy byl malý kluk, se ulice a celá čtvrť proměnila k ne­poznání.

Seběhl schody smrdící savem.

A jen dorazil vlak v jeho směru, natlačil se ve vagonu do kouta a začetl se do stránek, které sesbíral na stole.

Když vystoupal ze stanice na ulici, právě přijíždělo rachotící vozidlo. Bylo na něm trochu méně železného šrotu než na vozi­dle zá­sahovky, ale také bylo zřetelně dovybavované na nevlídné za­cházení a občasnou okolní střelbu.

Davidovi ho dali k dispoz­ici, aby jeho cesta do kanceláře byla méně zá­bavná, zato bez­pečnější a rychlejší. A když bylo třeba, řidič pustil modrý majá­ček a ono to vždycky zabralo. Davidův řidič zastavil a David vystartoval k pancéřáčku rychlými kroky a hupnul vedle řidiče.

Divokou jízdou se vozi­dlo vyří­tilo pryč jen co za Davidem bouchly těžké zvenčí ze­sílené železné dve­ře.

V tuhle hodinu už podle nařízení Ministerstva správného životního stylu všichni zdejší rezidenti seděli na svých ergonomických židlích a během sepisování úředních zpráv upíjeli veganské bílkovinné koktejly, které úředníci fasovali jako benefit.

Před domem stálo několik pitoreskních pancéřovaných a také už omšelých vozů, na nichž blikaly výstražné majáčky. Kolem nich zevlovalo několik dalších ozbrojenců zásahové jednotky, která nahoře jistila bezproblémový zásah vyšet­řovatelů proti skrytým xenofobům.

Davidův příchod je přiměl k akci a ty obludy zaujaly stře­lecké pozice. Prvnímu z nich David rovnou ukázal svůj prů­kaz.

Ozbrojenec po pohledu do průkazu mávnul rukou a zrušil poplach svých lidí.

David vešel do velké kanceláře. Několikrát přebudovávaná ratejna, které se říká openspace. Teď se změnila v potem čpící pařeniště.

Zašlé stěny. Na stolech stohy papírů, podél stěn karto­téky s papíry, na závěsech pod podhledem volně visící kabe­ly.

Všu­dypřítomné stopy po někdejším zasíťování a po výpo­četní tech­nice, která dávno zmizela. Její zaprášená torza se válella na hromad­ě v koutě, odkud je po jejím vyřazení před lety nějak za­pomněli vy­hodit, a zapomínání se změnilo ve zvyk. Prostě tam zůstala a stala se inventářem polykajícím prach a vzpo­mínky.

Kolegové byli zpocení.

Kdo mohl něco svléct, udělal to. Roze­pnuté košile, po stolech se válela, od­ložená saka.

Vedro. Nepříjemný stojatý suchý vzduch, ve kterém člověka za chvíli skolí pěkný bolehlav.

David se po příchodu leknul a zalapal v tom vedru po vzdu­chu.

Je to proti etiketě, ale musel si také rozepnout knoflíček na košili a sako hodil přes rameno.

Zamířil k řídící jednotce na zdi. Pustil se do datlování příkazů a ťukal na tlačítka s šipkou dolu. Výsledkem byl vztyčený prostředníček, který na něj začal blikat na displeji.

Davida to naštvalo: „To už i tady?!“

Kolegové smutně přikyvovali.

Otylé prasátko Ralf, šedivý úředníček bez vlastní osobnosti, s charismatem prezidenta Evropské unie Davidovi vysvětloval: „Fidáíjové… v řídící jednotce nastavili plnej výkon topení.“

David zavrtěl hlavou. Copak musí všechno řešit on? „Tak otevř­te okna, ne?“

Ralf smutně zavrtěl hlavou: „Nakazili řídící jednotku pro ce­lej ba­rák, nic tu neběhá.“

Davidovi došlo, že tedy ani okna nelze otevřít. Všichni s pochopením sledovali, jak David zuří u nefunkčního ovládání.

Rozhlédl se po kanceláři: „Sta­rej prej zuří, kvůli to­muhle?“

„To taky,“ vysvětloval Ralf, „hackeři mu zablokovali snad všechno. Nejhorší je, že sme mu v pondělí odevzdávali ty vý­sledky, kde bylo centrum hlášený jako bezpečný a tero­risti evidentně maj ňákou veš i tady. Měls ho slyšet, když sem ráno vletěl. Křičel, že kdo neprokáže oddanost víře, patří ke zdi.“

David pochopil, že je to vážné: „To znamená, že vyřadili všech­ny bezpečnostní mechanismy?“

Ralf smutně přikývl „Starej se bojí, že se děje něco víc.“

„Možná má pravdu, jestli ovládli celej barák, tak maj záznam i z kamer na záchodech,“ staral se David. Když byly před dvěma týdny oslavy Míru k příležitosti výročí příchodu ímámů Kásima a Mechtada, které pozval tehdejší pohanský vládce Sva­topluk, vyhrožovala šurta problémy. No, a je to tu. Zablokovaná klimatizace v celym úřadě.

David s úšklebkem vybídl Ralfa: „Měl bys o tom napsat. Aby lidi věděli, že makáme a bezpečný město je pro nás dů­ležitý. A ukaž přitom na všechny ty potíže, se kterými se musíme potýkat.“

Ralf si smutně vzdychnul: „Já už se vyčerpal měsíční kvótu zna­ků, kterou můžu psát veřejně.“

„Zkusim se přimluvit u šéfa,“ křísil David jeho naděje, „seš přece loajální úředník a tvý příspěvky hodnotí cenzor vždycky kladně, měli by ti jí zvednout.“

„Díky moc.“ Z Ralfova hlasu byla cítit nehraná vděčnost. Byl nadšený a Davidovi přímluvy si cenil.

David prošel kan­celáří a vstoupil do uzavřeného salonku.

Zasedačka, na tabuli papírové plachty, mrtvá projekční tech­nika odložená v koutě.

Leia hustě popisovala jakési křivky u clip­chartu.

Prezentovala jakási zjištění. Na plachtě zakreslené složi­té grafy a čísla „…analýza chování tý skupiny ukazuje, že je tu vy­soká korelace…, koukněte – lidi, který nesledujou žádnou z pozi­tivních televizních stanic a kafíři s nejistym po­měrem k režimu. Jasná korelace! Tady navíc vidíte, že sou kontakty s černou zónou.“

Ralf, který vešel s Davidem, se zarazil nad tím konsta­továním: „Chceš říct, že ty lidi sou v kontaktu s fidájema?“

Leia smutně pokrčila rameny.

Někdo z posluchačů se na Leiu obrátil s dotazem „Co ka­mery?“

„Kamery proti domácímu násilí v by­tech jsou čim dál víc problémový projekt. Mohli bysme lidi chránit před spoustu věcí, ale čim dál víc selhává technika,“ smutnila bez­radně Leia, „nestí­há to infrastruktura, věčný sabotáže ničej optický kabe­ly, kte­rejch je už tak málo i pro armádu. Některý lidi to necháp­ou a kla­dou odpor. Systém přenosu dat navíc trvale vypa­dává…“

David se obrátil na Leiu s dalším dotazem: „Nevíš, jestli pokročili na tý rezonanci? Negativní emoce by se přece daly ma­povat em-erkem, ne?“

Leia zavrtěla hlavou „Nikde v podvědomí jsme fidáíje nena­šli. Jde to pomalu…“

Všichni přikyvovali.

„Zatím aspoň mapujeme četnost sé­manticky správného vyjadřování. Například jestli lidi používaj­í po­jem Ochránci zákona nebo Policie. Jestli se ne­přátelské názo­ry opravdu nazývají extrémistickými, lidi neři­kaj povstalci, ale správně teroristi a podobně.“

„Je to důležité?“ přerušil ji hlas z pléna.

„Rozhodně!“ rozmáchla se Leia. „Když něco pojmenujete, dáte tomu charakter a ovládnete to.“

„To zní jak magie,“ snažil se to pochopit David.

„Ale funguje to. Přes sémantiku ovládneš postoje.“

Leia pokračovala: „Pracujeme dál na tom programu monito­ringu, jestli lidi sledujou doporučený programy a filmy, ale za­tim málo vý­sledků. Nějaká netolerance, tu a tam negativní myš­lenky… to posíláme dál, aby to řešila šurta.“

Najednou sem zvenčí dolehla střelba.

Všichni sebou in­stinktivně škubli.

Rozeřvaly se sirény a rozblikaly výstražné majáky. Vše se najednou proměnilo.

Utahané, upocené a zaprá­šené kance­láře zachvátila panika. Všichni vyskočili od sto­lů, a tak, jak jistě několikrát cvičili, běželi do krytů. Každý věděl, kde je za této situace jeho místo.

Na chodbách se vyrojily hlídky černých ozbrojenců zá­sahovky.

David rychlým krokem vyrázil ke schodišti.

Dveře výtahů ob­lepené výstražnými páskami a známou výstražnou cedulí „NEPOU­ŽÍVAT smrtelné nebezpečí, nakažená řídicí jednotka“.

Dav úředníků pracujících v budově se hrnul dolů po schodech jak kaše přetékající z hrnce. David se při­dal, ale měl na mysli důležitější cíle, než se schovat někde v že­lezobetonové kapsli.

Procházel chodby, místnosti krytu, míjel konečně otevřené železné dveře. Osazenstvo bu­dovy se sem tlačilo. Černě odění ozbrojenci ze zásahovky mezi­tím pobíhali a mířili v opačném směru ven.

Houstnoucí tlačenice.

Vzduch, že by se dal krájet, hukot vzrušených hlasů, který byl občas překrytý něčí hlasitou in­strukcí, jež proudy lidí usměrňovala do správných chodeb a schodišť.

David to vnímal, ale na rozdíl od většiny ostatních si šel za svým.

Protlačil se mezi dvěma ozbrojenci: „Musim zajist­it doku­mentaci.“

Ozbrojenci kývli, že rozumí, oč jde, a jeden z nich Davi­da mlčky následoval s puškou připravenou k palbě.

Otevřeli těžká pancéřová vrata, která odolají i mohutné­mu vý­buchu, a ostrou chůzí se pustili spojovací chodbou osvětlenou pouze záložní­mi červenými ledkovými bludičkami lemujícími pod­lahu.

Vylidněnou chodbou se rozléhaly jejich rychlé kroky.

Vzduch tu byl sice stejně stojatý, ale teplota zřetelně nižší a někde se tu zapomněl dokonce i nějaký kyslík.

David se věcně otočil na bezejmennou postavu v černém pan­céřování: „Zabezpečili archiv?“

Plechový hlas zevnitř mu stroze odpověděl „Pokud vim, je tam Sigi se svym komandem.“

David spokojeně přikývl.

Prošli dalšími železnými dveřmi nadepsanými Ar­chiv.

Za nimi stála dvojice jiných vojáků.

David se přímo zeptal na šéfa sekce: „Vrchní ředitel Haatan?“

„Je u sebe v servru. Tady je klid, pane“ zahlásil velitel sku­piny.

To Davida uklidnilo. Pokračoval dál, vojáci zůstali.

Haa­tan byl zvláštní pavouk. Vypadal, že je odstřižený od všech ambicí, intrik a sporů a jenom si něco kutí v Archivu. Vědělo se, že v něm schraňuje netušené množství dat a to včetně vy­lhaných dema­gogických a nepřátelských spisů, které už snad zmizely ze svě­ta. Tedy kromě Archivu.

I když David nikdy ne­pochopil, co lidi v některých z nich vidí, když je jasné, že v případě takzvané Bib­le a dalších heretických spisů jde jenom o podvržené plagiá­ty a apologety Proroka.

Podle Hasmeda by se Archiv měl prostě zničit, tyhle věci by se neměly uchovávat ani ke studijním účelům nepří­tele.

David si nebyl jistý, jestli je tenhle spor o Archiv příči­nou ne­vraživosti mezi Hasmedem a Haatanem, nebo naopak ta ne­vraživost vede Hasmeda k chuti rušit Archiv.

Kupodivu i Haatan evidentně měl vlivné zastánce v nej­vyšších kruzích, protože zatím Archiv fungoval dál a dokonce rozši­řoval nějaký depozitář. A i když vztahy mezi Davidovým šéfem a Haatanem byly na ostří nože, David si dokázal vybu­dovat po­zici, že byl, asi jako jediný z Hasmedova úřadu, dob­ře přijímaný i Haatanem.

Dokonce měl pocit, že Haatan se k němu chová s určitým nádechem přátelství. I když, člověk by si u pavouka jako Haatan neměl příliš osobně brát jak nega­tivní, tak pozi­tivní věci.

Každopádně David měl u Haatana vždy dveře otevřené a oplácel mu to třeba i tím, že lidé z Davidova týmu kolikrát po­mohli Haatanovi, když byl Archiv v problémech, nebo, jako je tento případ, David au­tomaticky zařazoval Archiv do zóny nej­vyššího stupně ochra­ny, takže speciálové chrání nejen Hasme­dův úřad, ale i Ar­chiv.

Ani nevěděl, proč to dělá. Ale asi ho bavilo udržovat tyhle širší dobré vztahy. Možná je to také trochu zištné a sliboval si, že až někdy bude chvíle času, přemluví Haatana, aby mu nějaké ty zajímavé kuriozity ukázal. Nejspíš sám Haatan se rád pochlubí – možná že se o radost ze svých pokladů nemá s kým podělit.

Možná by to David neměl oddalovat. „Řeknu Haatanovi, jak jen bude chvíle, to je dobrý nápad,“ po­myslel si.

Vstupoval do dalšího okruhu chodeb a otvíral další pancé­řovaná dvířka vedoucí do úzké chodbičky.

Dýchl na něj bož­ský chládek. Celý Archiv byl přes přísné předpisy o za­cházení s ener­gií pečlivě utěsněn a reliktní klimatizací udr­žovaný ve vy­chlazeném stavu. Prošel úzkou chodbič­kou a otevřel dveře na­depsané Velín archivu.

Do nosu ho udeřil zápach spálené bužírky i vyhořelých elek­tronických obvodů.

Je to samozřejmě lepší než pach některých kolegů, kteří z ekologických důvodů odmítají sprchu, ale bylo to stejně varující.

U několika běžících počítačů stál Haatan a cosi nastavoval. Je­den z rackových stojanů v koutě místnosti byl hořelý, stejně jako očazená stěna ko­lem něj.

David obhlížel situaci: „Tvý poklady jsou v pořádku?“

Haatan přikyval. Opravdu vypadal jako hodně nekonformní podi­vín žijící si ve světě odstřiženém od rea­lity stejně jako členové vlády.

„Jo, zkoušeli to už nad ránem. Kluci všechno natvrdo od­pojili od sítě. Naštěstí. Kdyby byli pomalejší, všechno to sho­řelo, někdo dokázal na síť napálit vysokofrekvenční tři ki­lovolty.“

David to uznale ocenil: „A spodní archiv?“

Haatan se lišácky usmál: „Už tejden zalitej směsicí bojovejch plynů. Tam se fakt nikdo nedostane.“

David ho plácnul po rameni „Skvělá práce.“

Haatan se usmál. To mu přece David nemusí říkat, ví to.

David se zadíval do změti výpisu kódu na obrazovce „Víme vodkud to přišlo?“

Haatan smutně vrtěl hlavou: „Fidáijové, řek bych. Jako vž­dycky. Stupňuje se to.“

„Hasmed prej čeká něco velkýho“ prohodil David tak na­půl pusy.

„Jo, to jo,“ souhlasil Haatan, „řek bych, že to příde.“

O autorovi

Tomáš Houška je hudebník, spisovatel, scénárista a režisér. 

Studoval učitelství, pedagogiku a psychologii. Tak se stalo, že učil na několika školách, stal se spoluzakladatelem Mensa gymnázia, kde v prvních letech také působil jako ředitel a učitel. A pak dělal školního psychologa, učil pedagogiku, psychologii a diplomatický protokol a pracoval jako zbytečný úředník ministerstva školství, věnoval se rozvoji a podpoře pedagogů. V té době napsal i několik učebnic a odborných knížek o pedagogice a vzdělávání.

A pak také dělal průvodce po katarských hradech v podhůří Pyrenejí, překládá středověké traktáty o hudbě a učí středověké zpívání. V poslední době se věnuje nejvíc psaní a pořádání larpů a věcem souvisejícím.

Mezi jeho knížky patří historický román Králův Havran z převelice temného období gótských válek a lehce banální historická detektivka Zlatý křížek, mystické postapo Liber vitae, historické drama Forget-Me-Not (v češtině vyšlo pod názvem Poslední velikonoce), nebo lehce autobiografická knížka Graffiti rules, podle které pak psal scénář k filmu Gympl. I Liber Vitae nebo pozdější Hráči vznikli původně jako scénář.

Ukázka: Liber-Vitae-ukazka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hmotnost	150 g
Rozměry	20 × 15 × 1 cm
Formát vydání	Audiokniha, eBook