Gympl alias Graffiti rules

Literární předloha filmu Gympl. Příběh party středoškoláků, kteří laškují s malováním graffiti. Ale také příběh jejich rodičů a učitelů. Je to v prvním plánu příběh party studentů gymnázia; dvojice hlavních hrdinů (ve filmu Gympl Tomáš Vorel jr. a Jirka Mádl) jsou kluci, studenti jednoho celkem řadového gymnázia, kteří se věnují malování graffiti.

Na pozadí se ale odkrývají jejich problémy, konflikt mezi konformitou a naprostou svobodou, odpovědností a životem okamžiku, konflikt mezi školou, která je odcizená realitě, a studenty, kteří chtějí dělat skutečné věci.

Divák Gymplu se dostává ze zaběhlých školních pravidel do temného nočního reje, kde writeři graffiti žijí svůj vysněný život. Nespoutaná svoboda, ignorance všech pravidel, i hip-hopová muzika dokresluje dramatický, téměř dobrodružný příběh. Unavené, stereotypní město před námi ožívá nepoznanou atmosférou.

Co o knížce a filmu říká autor

Bylo, nebylo…

Na podzim 2000 jsem vydal knížku Graffiti rules. Naťukal jsem ji v létě předtím, neprošla žádnou korekturou, takže je to pěkný masakr, protože když píšu, neznám bratra, natož interpunkci. Byla inspirovaná velkou dávku autobiografie z mého působení na Gymnáziu Buďánka (dneska se ta škola jmenuje Mensa gymnázium a jsou tu motivy z jedné střední školy v Počernicích). I když samozřejmě to že je inspirovaná, je něco jiného, než že by měla být něčím jako deníkem. Graffiti rules je literární fikcí. Spoustu osob jsem přejmenoval, některé přidal, jiné vyhodil, jiným občas změnil postavení v ději.

Ale použil jsem spoustu motivů ze svých studentských i učitelských let a snažil jsem se zachovat atmosféru. Některé osoby jsem citoval, jak nejpřesněji jsem uměl – a to jak ve scénáři Gymplu, tak v knížce Graffiti: Češtinář Karel (ve filmu ho hrál Jiří Schmitzer) je velmi reálná postava, stejně jako jeho filmové repliky, i když se jmenoval úplně jinak a neučil na Buďánkách. (Bývalí studenti pražského peďánku ho nejspíš odhalí.)

Transformátor jsme jako likvidační techniku užívali coby gymnaziální studenti my… kdysi dávno na gymnáziu Nad Štolou. (Hlavně při hodinách matematiky a naše matikářa tehdy raději otěhotněla.) A do scénáře Gymplu jsem vložil hlavně různá vyprávění některých svých (tehdy) nedávných studentů, kteří s graffiti měli nějakou zkušenost – a samozřejmě jejich kamarádů.

Už při psaní jsem věděl, že vlastně vůbec nechci psát knížku, ale že o té partičce chci natočit film. Když jsem si ho představil, vzpomněl jsem si na Kouř, a viděl jsem jako jasné, že tohle natočit bude umět Tomáš Vorel. Tak jsem mu s patřičným komentářem knížku dal.

Dalších 5 let jsem psal spoustu různých verzí scénáře. (A taky se trápil tím, jak na film sehnat scházející peníze… psal jsem granty, překládal texty do angličtiny…) Na Tomášovy rady jsem průběžně mazal a připisoval příběhy a obrazy. Něco, co je v knížce Graffiti rules jen naťuknuté, ve filmu Gympl získalo prostor, a naopak jiné – vizuálně méně zajímavé – momenty z filmu Gympl mizely.

Postavy se stávaly méně knižní a více filmové. Jednoznačnější. Petr (ve filmu Tomáš Vorel jr.) si víc profiloval jako pokud možno hodný kluk a Michal (Jirka Mádl) jako rozmazlený zmetek (I když, co je to zmetek a co je to hodný kluk… když o těch dvou začnete přemýšlet, možná si řeknete, jak to není pravda! Že ti dva si mají tak co vyčítat!).

Klára (Lenka Jurošková), která je v knížce marginální figurkou, vystoupila do popředí a naopak Pavla (Martina Procházková) hodně zmizela do stínu. Její postava do sebe vstřebala trápení s otcem (toho hrál Tomáš Hanák) jiné dívky. Mimochodem, jakkoli možná vypadá tak panoptikálně a absurdně, jak sám Tomáš Hanák říkal za hranicí normality, tenhle vztah otec-dcera je také reálný, včetně několika neuvěřitelných sentencí, které ve filmu otec vysloví. Věci se prostě zahustily.

Přesto všechno hrdinové filmu, Petr s Michalem, rozhodně nejsou černobíle kladnými hrdiny. Možná, že postavy Pavly a Kláry jsou mnohem sympatičtější, protože ty aspoň nikomu bohorovně neubližují. Už od samého začátku se ukazuje, že scénář Gymplu možná trefil vyvážený střed, výpověď bez přiklonění se na tu či onu stranu.

Mladí lidé a speciálně writeři nám vyčítají (krom toho, že jsme to vůbec natočili), že jsme na ně příliš přísní a měli jsme měli víc stát na jejich straně. Ti, kteří přerostli ze škatulky teenage, zase často vnímají film, jakobychom graffiti a vše s ním spojené, jednostranně adorovali a obhajovali. Není to tak. Snažili jsme se ukázat svět očima writera a to je něco zcela jiného.

Poslední verze jsme na podzim 2005 předělávali společně s Tomášem a Pavlem Noskem, který do toho vnesl autentické zážitky a zkušenosti z „druhé strany“ – zkušenosti bývalého studenta, který grafiti maluje a prošel si s nimi sérií životních peripetií. Namísto některých akcí mých studentů většinou popsal svoje vlastní, a i on do dialogů vložil pár reálných.

Kdo čekáte, že ve filmu Gympl uvidíte něco z Buďánek, budete zklamaní. Atmosféra Buďánek, která z knížky čouhá, zůstala nepochopena a neuvěřena – Tomáš ani Pavel neporozuměli, že by něco takového mohlo existovat a proto si vymínili tu změnu na typický český gympl. (Nehledě k tomu, že i na Buďánkách je historií.)

Ze scénáře Gymplu postupně zmizela naprostá většina postav, obrazů, záběrů i textů. Celé dějové linky. Čtenář Graffiti rules bude nejspíš překvapený, jak malý fragment zůstal ve filmu Gympl. Nakonec jsme se rozhodli celý film přejmenovat protože ten příběh není primárně o graffiti, ale o partě gymnaziálních studentů. Proto jsem mu dal krátké jednoduché jméno: Gympl.

Ale to nebyl jediný důvod: Druhý důvod byl mnohem prozaičtější. Zafinancování filmu bylo dost pracné, podávali jsme granty, sháněli sponzory. A protože jsme jeden rok neuspěli se scénářem nazvaným Graffiti rules, příští rok jsme žádali o grant na film Gympl.

Film Gympl není dokumentem o Graffiti (stejně jako jím nebyla ani knížka Graffiti rules). Graffiti scéna zahrnuje kluky, jimž někdy není ani 15, jiným je 30. Někteří nedokážu víc než neobratné tagy, jiní tvoří skutečná umělecká díla a občas jde i o studenty (či absolventy) výtvarných škol. Někteří writeři by nikdy nemalovali na fasády památek, jiným je to úplně jedno. Každý k tomu má různé motivy a důvody. Nedá se to zobecnit. Nestačil k tomu ani prostor knížky Graffiti rules, natož 100 minut filmu Gympl. Gympl je prostě střihnutý příběh party gympláků, z nichž někteří mimojiné malují graffiti. Nic víc. Neříkáme, že takoví jsou všichni writeři nebo dokonce všichni gympláci.

Tomáš Houška

P.S.

Co filmy Vejška a Džob?

Protože se mě lidi ptají, jak s tím souvisí film Vejška a film Džob… Nijak. Ačkoli jsou tam použité charaktery z mé knížky. To je smutný epilog. Tomáš Vorel prostě vzal mé postavy, mé charaktery, z mé knížky – a bez jakékoli konzultace je použil. Pro Vejšku jsem mu to dodatečně dovolil, u filmu Džob se ani neobtěžoval mě informovat, natož požádat. Takhle nějak si vykládá zacházení s autorskými právy on. Po poradě s právníkem jsem došel k tomu, že bych se mohl soudit, ale bylo by to nadlouho a dělat z něj mučedníka a dělat mu tím reklamu fakt nechci. Život šel dál a mám hromady dalších inspirací a pokud on má potřebu vykrádat ty mé, já ji nemám – mám Hráče a píšu jejich pokračování. Bude to trochu fantasknější než bylo Graffiti alias Gympl, moje nové postavy jsou starší, ale opět je tam spousta motivů ze života a já doufám, že to bude čtenáře stejně bavit.

Tomáš Houška březen 2024

Graffiti alias Gympl – ukázka

Ukázka z knížky Graffiti rules ke stažení >>

Četba výhradně na vlastní nebezpečí neposkytujeme žádné záruky na jazykové, estetické nebo morální újmy způsobené přečtením této knížky.

Noční ulicí se dopotáceli na tramvajovou zastávku. Petr už byl rozhodnutej, že dneska namaluje chrom na vršek starýho komína v Michli. A tak zíral do jízdního řádu a snažil se přemoct množství vypitýho alkoholu a pochopit, co ty číslíčka znamenaj.

Pak se kouknul na mobil, aby si srovnal, kolik je hodin „dvacet minut!“

„To tu zdechnem!“ zněl zklamaný Michal.

„Vemem tágo… kam chceš ject?“ rozhodovala Klára, které se akce zalíbila.

„Počkej do tága se nevejdem…“ krotil jí Martin, protože na zastávce postával hlouček asi deseti lidí. „Pojedem nadvakrát…“

„Ty vole… kam?“

Ale Klára už stavěla první taxík, který jel kolem. Zastavil a Klára s Petrema Michalem se nasoukali dovnitř „Do Michle, k plynárně, tam dáme sraz!“ houknul eště Petr na zbytek party, než se za nim zavřely dveře auta.

Auto se rozjelo a když se Klára ohlídla, spíš to vypadalo, že ostatní na to pečou a odcházejí zpátky.

„Kam jedem?“ Michal sedící v předu sebou cuknul. Známý hlas ho probral do reality.

„Ty vole! Já už nesmim hulit!“

„No to bys fakt neměl,“ souhlasil fyzikář Milan sedící za volantem taxíku. Kláru popadl záchvat hysterického smíchu. Petr na Milana zíral jak na zjevení „Ty jo… čau Milane…“

„Vy ste teda parta…“ vzdychnul si Milan, „kam jedete?“

„Do Michle… pudem tam k jednomu kámošovi… na Bohdalec…“ snažil se Petr fabulovat, jak nerychlej dovedl aspoň trochu přijatelné vysvětlení jejich noční jízdy. Auto svištělo ulicí a Milan vrtěl hlavou „Tak k plynárně nebo na Bohdalec?“

Petr se drbal a konstruoval odpověď „Dole u tramvaje, voni bydlej tam… jako dole na kraji Bohdalce… já tam trefim vod tramvaje… aspoň se projdem…“

„Tak jak chceš…“ a Milan zíral dopředu na cestu. Když dorazili do Michle, bzučel taxametr a Milan vyndaval účtenku „Dvěstěpáďo…“ Petr podal zezadu Michalovi stopade a Michal přidal svoje kilčo. Klára se neudržela zeptala se „Hele… a proč jezdíš s taxíkem?“

„To je dotaz!“ chytil se Milan za hlavu „Víš kolik bere středoškolskej učitel?“ Kláru to zchladilo „Sory… a díky moc.“

„Neni zač. Mějte se… hele a nepřehánějte to. Já sem na gymplu taky kalil, ale v životě to je jako s pérem… můžeš to natahovat… ale jak přetáhneš přes mez pevnosti, prostě to prdne a příde průser, kerej se pak blbě lepí.“

Michal se vysoukal ven a otočil oči vsloup, proč musej poslouchat noční kecy. Ale Petr s Klárou moc dobře vnímali, že Milan je vlastně úplně úžasnej chlap a na zlomek vteřiny si připadali jako úplný blbci „Díky moc,“ opakovali se, „čau… ať ti to de…“

Bouchly dveře a Milan jim kynul z odjíždějícího auta.

Osaměli na periferii. Ocitli se v noci v té nejstrašnější díře, jako si jeden umí představit. Hnusná ulice, vybydlené domy, opuštené monstrum staré plynárny. Všude vrstvy prachu a popílku. Jeden se bál i nadechnout. Ani vítr nefoukal… ale naštěstí bylo docela teplo. Pak se protáhli plotem, po jehož hřebenu se výhružně vlnil rezatý a pomuchlaný ostnatý drát a prošli pár desítek metrů čehosi, co až příliš připomínalo Strugackých Zónu.

Dřív tady byla asi nějaká továrna, možná že to patřilo k nějakýmu z těch monster jako plynárny, teplárny, nebo čertví co.

Starý opuštěný baráky s vytřískanejma oknama, všude nepopsatelná špína a bordel. Dlouho to tu asi používali jako sklad, pak se ale skladovaný materiál postupně samovolně změnil v odpad a tak to tu další spoustu let používali k navážení odpadu. Překračovali hromady sutin, nahlíželi do opuštěnejch baráků, kde ze zdí visely vytrhaný dráty od elektřiny, občas obnažený až na rezatej kov, strhaný okapy plný hlíny a těžko identifikovatelnýho chlívu, ze kterýho rostly kopřivy a další plevel.

Co zákoutí, to většinou strašnej puch, protože střídavě to tu sloužilo jako kolonie houmlesů, který kouty používali místo hajzlíků.

A samozřejmě všude vrstva prachu z usazenýho smogu a popílku padajícího z komínů, který tomu všemu dominovaly. Vešly do strašidelné budovy. Propadlé kusy střechy, vytřískané zčernalé tabulky oken, zhroucené a potrhané okapy a přes propadlý střechy a visely i tlustý dráty spadlý z porcelánů nedalekýho vysokonapěťovýho rozvaděče, těžko bylo jen tak uvěřit, že opravdu nejsou pod proudem.

Zóna. Pásmo.

Rozhlídli se, kudy, ale neměli moc na vybranou. Michal fanfarónsky roztočil kolo njakého ventilu. Petr s Klárou oparně vykoukli z vrat budovy do areálu. Za nima se ozval výřik „Jau!!!“ Pak se jim na hlavu sesypala porce omítky a ozval se praskot, jak někde sprchl déšť jisker. Michal se zapotácel a skusem utrženého drátu sebou kecl na zem. Výmluvný pohled podél drátu k rozpadajícímu se elektrickému rozvaděči.

Petr s Klárou k němu přiběhli a Petr ho jemně profackoval. Michal drkotal zubama a mnul si ruku. „Si oukej?“ měla Klára starost.

„Jjjjo,“ ubezpečoval je Michal.

„Ty si kretén, co na to šaháš?!“ vrtěl hlavou Petr. Ale podal mu ruku pomoh mu zpátky na nohy. Prošli budovou a ocitli se na továrním dvorku, přímo pod temným úpatí monstra, který se zdvihalo k obloze. Jako pekelná výstraha. I tady to pekelně smrdělo, nejvíc ale čpícím kouřem, kterým to tu bylo všechno za desítky let prosycené.

Železný žebřík vedoucí kamsi nahoru k ochozu začínal až zhruba ve dvou, možná ve třech metrech výšky komínu. Rozhlédli se a postupně přivalili pod žebřík tři barely; dva z nich napůl plné čehosi, co po tmě připomínalo ztvrdlý asfalt, ve třetím na dně žbluňkala snad voda. Vylili to a s námahou barel posadili na první dva. Docela slušně se u toho zaprasili.

Naprosté ticho. Jen někde z dálky zněl hlas ampliónu, jak kdosi cosi diktuval posunovačům na blízkém seřazovacím nádraží. Pak se pohnula vyvrácená a uhnilá okenice viklající se na jediném zbylém pantu z černé okenní díry místnosti, kterou kdysi nějací bezdomovci stačili i vypálit, protože okenní rám se černal seškvařenym provlhlym dřevem.

Klára se s děsem v očích rozhlédla po dvorku a pak po klucích, jako by chtěla říct: Tak co? Ještě se vám tam chce?

„Tak co?“ hořely oči Kláře.

„Ty vole. To je docela drsný,“ hvízdnul si Michal, když se podíval podél žebříku nahoru, kde se šedaly mraky.

„Je zima,“ tetelila se Klára, „nechcete to nechat na léto?“

„A někdo nám to tu vyfoukne,“ ušklíbnul se Petr.

„Jo, vono to z dálky vypadá krapet jinak,“ přikývl Michal. „Podívej se na ty stupáky, dyť sou celý rezatý…“

„Ale hovno!“ Odbyl ho Petr. „Deme, ne?“ A už se soukal po spodním barelu. Petr šel nahoru první, za ním Klára a jako třetí se do příček zavěsil Michal.

Byly vlhký, rezavý a strašlivě studený. Za chvíli z nich měl člověk úplně ztuhlý, mokrý ruce, ze kterejch se sypal jemný rezavý prášek. Určitě tam držely bezpečně, ale ten pocit z nich člověk v ruce neměl.

Prvních pár metrů celkem šlo. Pak se Klára zastavila. „Co je?“ zeptal se jí Michal, když se rukama dobral až k jejím teniskám.

„Ty, vopravdu tam polezem?“ zeptala se nesměle.

Petr se zastavil a podíval pod sebe. Už jim utek tak o tři—čtyři metry. „Jasně!“ houknul pod sebe.

„Mě to dost studí…“

„…tě pak zahřeju…“

„a taky to klouže…“

„Blbost, lez, dyť tudy někdo musí lézt pravidelně, ty štangle tam držej…“

Klára popolezla zase asi dva metry a podívala se na Petra, kterej
na ní čekal.

„Fakt?“

„Jak chceš. Já du nahoru,“ odpověděl jí a pokračoval ve výstupu.

Klára si vzdychla a pustila se nahoru. Vylezli zase asi o tři metry, když Michal zaklel a pak se z hloubky ozvalo zarachocení.

„Co se děje?“ lekla se Klára.

„Vole, spadla mi taška.“

„Ses posral, ne?“ ozvalo se shora.

„Uklouzla mi ruka, málem sem letěl celej… já už ty ruce necejtim,“ vysvětloval Michal, „Já sem pudu, až bude teplo…“

„Petře…“ ozval se úpěnlivý hlas Kláry.

„Co se zase děje…!“ ulevil si vztekle, „to je zlej sen, ne?!“

„Mam strach… sme hrozně vysoko a já ty ruce už taky necejtim…“

„Tak děte dolu, doprdele, sakra a nechte mě to namalovat, nebo tu budem tvrdnout do zejtra.“

„Ty vole, ale fakt jako, já du dolu,“ dolehlo k němu úplně zespodu, ale když se tam podíval, viděl jenom Kláru, jak se zoufale a křečovitě drží trubky a dívá se za Michalem.

„Kam to čumíš!“ křiknul na ni, „podívej se na mě!“

Klára zvedla hlavu a dívala se nad sebe „Petře…“

„A už se nikdy nedívej dolu, nebo…“ ale radši to nedořekl „Vrátíš se s Michalem?“

„Petře, já nemůžu…“ třásl se jí hlas.

„Tak si to rozmysli, já du nahoru, ať tu nekysnem,“ odsekl jí Petr rezolutně a vydal se zase nahoru. Řek si, že už se nebude starat, co se děje pod nim, ale nedalo mu to, zvlášť, když slyšel, jak Klára odfukuje a poslušně stoupá za nim.

Netrvalo to tak dlouho, jak se bál, ale když se blížil vrchol, už taky nevěděl o rukou. Když se konečně vyšplhal až nahoru, počkal na Kláru a pak jí podal ruku a pomohl jí vydrápat se na ochoz. Pak jí pomohl na nohy a otočili se, aby se mohli vítězně rozhlédnout po okolí. Klára trochu toporně, ale se zřejmým úmyslem zvládnout tuhle akci jako hrdinka.

Postavili se a zadívali dolů do tmy, na nepatrný okamžik se stačili kouknout i dolů, na své kamarády, kteří tam někde dole ve tmě nabrali velikost mravenečků.

„Ty vole, mně je blbě.“ Ulevila si v tu chvíli Klára a křečovitě se chytila zábradlí. V trubkách to zapraskalo a rezavé zábradlí se Kláře zhouplo v rukách. Už jenom třeštila oči a div že nezvracela přes zábradlí dolů.

„Do prdele, co to děláš!“ vyděsil se Petr, když viděl, jak se naklání, přes viklající se trubku, která obíhala ochoz sotva ve výšce pasu. Chytil ji a strhl zpátky. Tam se oba posadili zády k zapáchající a nepředstavitelně špinavé stěně komínu.

„Točí se mi hlava,“ celá se třásla.

„Máš strach z vejšek?“ divil se.

„Já nemam strach, ale je mi blbě,“ byla celá zpocená a třásla se částečně strachy a částečně zimou. Dívala se skelně někam do dálky před sebou a vypadala dost mimo.

„Tak tu seď a já du malovat,“ Petr si rozepnul batoh a po mřížované podlaze ochozu rozložil vercajk. Klára se tam zadívala, ale v okamžiku, kdy jí došlo, že se dívá skrz mříže těch pár desítek metrů dolu, cukla sebou, otočila se a rychle je zase pevně zavřela.

Točila se jí hlava a bála se, že když se pohne, odletí z komínu někam nahoru mezi mraky a pak do mrazivýho temnýho vesmíru a už se nikdy nevrátí.

„Tys toho taky dost vypila, co…“ komentoval to Petr a pečlivě si nasazoval širokou trysku, „tak deme na to…“ zvednul se a dal se do práce. Klára na to nereagovala a dál tam seděla. Nejspíš s tím byl za chviličku hotový, ale Kláře to připadalo jako celá věčnost.

„Deme,“ zavelel a přikleknul k žebříku. Klára se ani nepohnula.

„Já po tom dolu nepudu, Petře.“

„A jak se vodsuď chceš jako dostat…?“

„Na ten žebřík už mě nedostaneš!“

„A to ti jako mam přistavět eskalátor. Nebo támhle na stavbě ukradnem jeřáb, přistavíme sem koleje…“

„Já dolu nepudu.“

„Ale co je to za idiotský řeči!“ docházelo mu, že legrace skončila. „Pudeš těsně nade mnou, nebudeš se dívat dolu, rozumíš, jenom na svý ruce a kam je dáváš. Já budu hlídat, kam dáváš nohy…“

„Ne, Petře, já dolu nepudu. Zavoláte policajty a voni mě sundaj vrtulníkem…“

„Ježiš, ty seš taky úplně blbá.“

„Petře, běž pro ně, prosimtě…“ ale doříct to nestačila. Vzduchem mlaskly dvě facky, který sedly jako by byly šitý na míru. Klára se nejdřív úplně vyděsila, co se to stalo a hledala nějakou reakci, ale dřív než stačila něco udělat, Petr jí rukou zajel do vlasů, podržel si ji a dlouze ji políbil. Vletěli do toho, jak po tobogánu. Klára si lehla, přitáhla Petra k sobě a líbali si. Petr si přisedl blíž.

Klára jakoby hledala nějakou oporu chytila se jednou rukou křečovitě trubek zábradlí a druhu rukou se marně snažila najít nějaký záchytný bod na špinavé cihlové stěně komína. V obličeji výraz maximálního vzrušení prožívání této několikanásobně extrémní situace. Nenašla a připadala si, jakoby skočili z komína dolů a letěli a letěli.

Petr jí zatím vyhrnul svetr i triko a hladil a líbal bílá ňadra svítící skoro mysticky uprostřed té špíny všude okolo do tmy. Pak jí stáhnul kalhoty i s kalhotkama a miloval ji. Je jedno, jestli to, co přišlo na konci byl či nebyl orgasmus, rozhodně to bylo vzrušení na hranici změněného stavu vědomí. Kdyby omdlela nebo za pár vteřin potom spadla z toho komínu dolů, pro tuto chvíli to bylo jedno.

Když skončili zůstali několik okamžiků ležet přitisknuti k sobě a špinavé stěně komínu. Točila se jí hlava a otočila se na bok. Petr se posadil „Deme dolu!“ oznámil jí. Celá se zase roztřásla.

 

Další stránky s informacemi o filmu Gympl

http://www.phatbeatz.cz/o-gymplu-s-tomasem-houskou
http://www.moviescreen.cz/ film Gympl
http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/clanek.phtml?id=492523
http://www.phatbeatz.cz Gympl trailer filmu
http://karlovarsky.denik.cz film kultur Gympl
http://novinky.cz/kultura/ Tomáš vorel představil novinářům Gympl
http://www.balustrada.cz/bratrstvo/cislo.phtml?0108 Graffiti
http://archive.ceskamedia.cz Gympl
http://www.blesk.cz Gympl
http://www.kfilmu.net/filmy.php?sekce= informace film Gympl
http://www.csfd.cz/film/222341 Gympl
http://www.imdb.com/title/tt0471725/
http://ajninka-limetka.blog.cz/0708/ Novej českej film Gympl
http://www.xstream.cz/clanek/ Komedie o studentech učitelích a graffiti
http://key-tee-music.blog.cz/0709/novy cesky megafilm gympl o teenagerech pro teenagery
href=http://olomoucky.denik.cz/kultura_region Premiéra filmu Gympl
http://withoutwings.blog.cz/0512/graffiti-rules
http://www.fiftyfifty.cz/spolecensky-magazin/Vorel a jeho graffiti na Gymplu
http://www.nekultura.cz/kultura film Gympl

 

 

 

 

 

 

Formát vydání	eBook, Tištěná kniha
Autor	Tomáš Houška
Formát knížky	195 x 125 mm
Počet stran	208
Žánr knížky	Beletrie, Próza
ISBN	978-80-903984-0-5