Tolar Marie Terezie je jednou z nejslavnějších historických mincí a právem patří k symbolům 18. století. Originál této mince se razil od roku 1741 a po smrti Marie Terezie v roce 1780 byla ražba pokračována ještě více než 200 let – vždy se stejným datem 1780. To z něj dělá jednu z nejrozšířenějších obchodních mincí v historii.
Používal se nejen v Evropě, ale i v Africe a na Blízkém východě, kde byl tak důvěryhodný, že se stal mezinárodní měnou pro obchodníky a cestovatele. V některých regionech byl Tolar Marie Terezie v oběhu ještě ve 20. století.
Naše replika je vyrobena v poměru 1:1 podle skutečné mince a nabízí stejný majestátní průměr 38 mm.
Dostupná je ve třech variantách – stříbrná a zlatá.
Materiál: kovová slitina (zinek).
Tato mince se skvěle hodí jako herní platidlo, rekvizita, sběratelský kus či originální dárek.
👉 Zajímá vás i starší tradice tolarů? Podívejte se na naši repliku Tolaru Rudolfa II. z roku 1603, který byl zaveden jako oficiální habsburská měna. Najdete jej [zde].
Karavana v poušti — mince, které věří všichni
Vítr přejížděl přes duny jako tichá vlna. Karavana se zastavila bez povelu — prostě nastal ten okamžik, kdy se obchod dělá pomalu.
Starý obchodník rozvinul látku na písek. Na ní se objevily koření, sklo, malé balíčky pryskyřice a nakonec váha.
Mladík vedle něj nervózně držel váček.
„Kolik?“ zeptal se.
Muž z druhé strany neodpověděl. Jen natáhl ruku.
Mladík vysypal hrst mincí. Různé. Cizí. Lesklé i ošoupané.
Muž je téměř neviděl. Prsty jimi projel — a pak se zastavil. Jednu minci oddělil.
Tolar.
Otočil ho proti slunci. Profil panovnice byl ohlazený, ale stále čitelný.
Poprvé se usmál.
Bez smlouvání položil zboží na látku.
Mladík překvapeně pohlédl na svého učitele.
„Proč tahle?“ zašeptal.
Starý obchodník mince nevzal hned. Chvíli na ni jen koukal.
„Protože tuhle přijmou i za dalšími třemi pouštěmi,“ řekl.
Vítr zvedl písek. Karavana se znovu dala do pohybu.
Mladík si minci ještě jednou prohlédl.
A poprvé pochopil, že svět může mít jednu minci.
Africké trhy — globální mince
Trh byl hlučný, barevný a nekonečný. Hlasy, zvířata, látky, kov, smích — všechno najednou.
Mladý obchodník držel váček pevněji, než bylo nutné. Přijel z daleka a snažil se nedat to znát.
U prvního stánku vytáhl mince.
Prodavač zavrtěl hlavou.
U druhého také.
U třetího už cítil, jak se mu zrychluje dech.
Starší žena sedící za miskami se na něj dlouho dívala. Ne na něj — na jeho ruce.
„Ukáž,“ řekla.
Rozvázal váček a vysypal mince do dlaně.
Žena jimi pomalu projela prsty. Pak jednu vytáhla.
Tolar.
Otočila ho. Přikývla. A začala plnit misku.
„Tohle bereme,“ řekla prostě.
Mladík zmateně sledoval, jak stejná mince, kterou viděl v přístavu, funguje i tady, tisíce kilometrů od domova.
„Ty ji znáš?“ zeptal se.
Žena se pousmála.
„Tu zná každý, kdo obchoduje.“
Mince cinkla o misku.
Mince jako průchod
Brána byla zavřená ještě dřív, než k ní došli.
Stráž se ani nepohnula. Kopí zůstalo napříč cestou.
„Město je zavřené.“
„Potřebujeme projít,“ řekl muž klidně.
„Potřebují všichni.“
Vítr šustil plášti. Za nimi se stmívalo.
Žena ze skupiny sáhla do kapsy. Chvíli nic neříkala. Jen minci protočila mezi prsty, jako by zvažovala víc než cenu.
Pak ji položila na kámen mezi nimi.
Tolar.
Stráž se nepohnula hned. Podívala se na profil. Na hrany. Na stříbro, které už vidělo hodně cest.
„Odkud?“ zeptala se.
„Z cesty,“ řekla žena.
Chvíle ticha.
Pak stráž minci vzala. Kopí se zvedlo.
Brána se otevřela jen o tolik, aby mohli projít.
„Nezdržujte se,“ zamumlala.
Skupina vešla dovnitř. Poslední se ještě otočil.
Brána se zavírala. Mince zmizela ve stínu pláště.
A on si pomyslel, že některé dveře nemají klíč.
Mají cenu.










































