Sestertius byla oblíbená římská mince. V dobách republiky býval stříbrný, později v době knížectví mosazný. Na prodej máme Sestertius s podobiznou Caesara.
Průměr 25 mm
Materiál: Zinková slitina (kov)
Naše repliky vypadají velmi věrohodně a přesvědčivě. Tato mince je replikou skutečné historické mince, která byla ražena v Římě.
Mince jsou určeny pro deskové hry, larp nebo jiné použití, kde chcete věrohodné mince za dobrou cenu.
Sestertius se poprvé objevuje kolem roku 211 př. n. l. jako malá stříbrná mince v hodnotě jedné čtvrtiny denáru. Asi v roce 23 př. nl Augustus změnil měnu a sestertius byl od té doby bronzová mince. Jako jedna z nejběžnějších měn se sestertius používal až do konce třetího století. Většina z nich byla vyražena v mincovně v Římě.
Sestertius byl přijat jako základní peněžní jednotka, hodnoty všeho byly většinou převáděny na sestertius. Například majetek mimořádně bohatého politika a vojevůdce Crassa se odhadoval na 200 milionů sesterciů. Cena otroka byla asi 6000 sesterciů. Standardní plat legionáře v prvním století byl 900 sesterciů ročně, což po odečtení nákladů na jídlo a vybavení znamenalo, že legionář žil asi z 1,5 sesterce na den, což by odpovídalo zhruba 30 až 40 dolarům v dnešní měna.
Sestercie mají krásně konkrétní energii:
👉 nejsou malé (jsou fyzicky velké)
👉 jsou každodenní měna impéria
👉 slyšitelný kov (mosaz / bronz)
👉 tržiště, vojáci, jídlo, služby, život
👉 impérium „v provozu“
Sestercie = mince života impéria.
Nedaleko Alesie
Tábor stál jen kousek od vesnice, ale svět mezi nimi byl jiný.
Kůže, kouř, latinské povely — a pak trh, kde se mluvilo tišeji a víc rukama.
Legionář sundal přilbu a položil ji na stůl. Místní muž před něj vyskládal sýry, sušené maso a džbán.
„Kolik?“ zeptal se legionář.
Muž pokrčil rameny. Legionář vytáhl minci.
Sestercie.
Velká, těžká, s císařem, který se sem nikdy nepodíval — ale přesto tu rozhodoval.
Muž minci otočil. Usmál se.
„Řím,“ řekl prostě.
Legionář přidal druhou. Ne vyjednáváním. Spíš zvykem.
„Pro nás je to daleko,“ řekl místní.
„Pro nás taky,“ odpověděl legionář.
Mince cinkly o dřevo. Dohoda byla hotová.
Protože impérium nebylo jen o válce.
Bylo o tom, že stejná mince platila na obou stranách cesty.
Řím — obchodník a olivy
Ulice byla plná dřív, než slunce vystoupalo nad střechy.
„Olivy! Čerstvé olivy!“ volal obchodník, jako by to byla novinka světa.
Misky se leskly olejem. Víno ve džbánech chytalo světlo. Chléb voněl dost na to, aby lidé zpomalili.
„Ochutnej,“ řekl ženě, která se snažila projít bez zastavení.
Zastavila se.
Ochutnala.
Už bylo pozdě.
„Jednu misku,“ řekla.
Obchodník nepočítal nahlas. Jen natáhl ruku.
Mince dopadla do dlaně.
Sestercie.
Velká. Teplá od slunce. Opotřebovaná od stovek nákupů, které vypadaly podobně — a přesto byly pokaždé jiné.
Obchodník ji protočil mezi prsty a hodil do misky s ostatními. Kov zazněl známě.
„Vrátíš se,“ řekl.
Žena se pousmála.
„Pokud zůstanou tak dobré.“
Obchodník pokrčil rameny.
„V Římě se vrací všechno. Lidé, chutě… i mince.“
Sestercie zmizela mezi ostatními.
A ulice pokračovala.
Římanky a parfém — luxus každodennosti
Obchod nebyl velký, ale voněl dřív, než se otevřely dveře.
Skleněné lahvičky stály v řadách jako malé poklady. Myrha, růže, skořice, věci, které cestovaly dál než většina lidí.
„Tenhle je nový,“ řekl obchodník a opatrně sundal zátku.
Vůně byla tichá. Ne okamžitá. Taková, která se rozhodne zůstat.
Římanka si ji přivoněla k zápěstí. Druhá žena sledovala její výraz — důležitější než slova.
„Je lehký,“ řekla první.
„Je dražší,“ odpověděl obchodník klidně.
Chvíli se nic nedělo. Jen ulice za dveřmi, hlasy a vzdálené kroky.
Pak žena vytáhla minci.
Sestercie.
Velká mosaz zachytila světlo mezi lahvičkami. Nebyla to malá koupě — ale nebyla ani výjimečná. Spíš rozhodnutí, že dnešek stojí za to.
Obchodník minci vzal opatrněji než jiné.
„Bude se vás ptát, co to je,“ řekl.
Žena se pousmála.
„To je v pořádku.“
Lahvička zmizela v látce. Mince mezi ostatními.
A vůně odešla do ulic spolu s ní.
Sázky v aréně — kov a hluk
Hluk začal dřív, než někdo vstoupil.
Aréna byla místo, kde se rozhodovalo rychle. Křik, prach, slunce a ruce, které ukazovaly, na koho vsadit.
„Ten nový,“ řekl muž.
„Ten nepřežije,“ odpověděl druhý.
Mince už byly venku. Sestercie se hromadily v dlaních, kapsách, na dřevěných deskách mezi lidmi, kteří tvrdili, že vědí.
„Dvě,“ řekl první a položil je.
Kov zazněl jasně.
„Blázen,“ zasmál se někdo.
Další mince přibyly. Sázky se nehádaly slovy. Hádaly se vahou.
Muž protočil jednu sestercie mezi prsty. Opotřebovaná, jako většina věcí v Římě.
„Proč na něj?“ zeptal se jeho přítel.
Muž se díval dolů do arény.
„Protože ještě neví, že má strach,“ řekl.
Mince dopadla na hromádku.
Hluk zesílil. Brány se otevřely.
A v aréně, stejně jako na trhu, rozhodoval kov dřív než slova.
Mince jsme původně vytvářeli pro naše hry (http://cestycasem.cz).




















