Kara-taban

V raném středověku, nejspíš někdy v sedmém století, se na severu Persie, v chórezemské Urgenči vyráběly čepele s unikátními vlastnostmi zvané kara-taban nebo kara-khorásán. Což v turečtině odkazuje na jejich černou barvu. Byly výjimečně tvrdé a přitom pružné. Byly mimořádně ceněné a kvalitou se mohou srovnávat s moderní vysoce legovanou ocelí.

Protože se nesměly vyvážet – legálně – jsou zprávy o jejich pašování za hranice: Čepel se stočila do kruhu a schovala pod obruč kola u vozu. Po uvolnění se prý čepel sama srovnala. Několik těchto čepelí se dostalo i do Evropy, kde podle všeho daly vzniknout legendě se značkou Ulfberth. (Zachovalo se asi 100 čepelí Uflbert vyrobených v rozmezí let cca 600-900)

Tady si dovolím první malý odskok, protože text budou nejspíš i lidé, kteří nejsou právě historiky zbraní. Možná vás zarazila možnost stočit čepel orientálního meče do obruče, stejně jako možnost použít stejnou čepel pro orientální meč a evropskou spathu. Protože jsme zvyklí na to, že orientálci přece používali zahnuté šavle. Jenže nepoužívali. V naprosté většině filmů jsou ukazování s nesprávnými zbraněmi. Až někdy do patnáctého století Arabové i Peršané používali rovné, a pokud byly z kvalitní oceli, tak i štíhlé meče. Během křížových výprav nebyla typickou zbraní Saracéna křivá šavle, ale rovný šaif.

Křivé čepele podle všeho přinesli nomádi z Číny jako derivát čínského meče dao. Do orientu pronikal až postupně s expanzí Oghuzů, kteří postupně vytvořili etnické skupiny dnes zvané Turci. Turecký kilič (= turecky meč) se začal šířit až kolem 13.-14. století a inspiroval pozdějí arabský scimitar nebo perský šamšír.

rok 1800 93867854 2929731883786361 1414476092286173184 n

Chórezemské meče z Urgenče tedy byly nejen černé, ale rovné, štíhlé a ve srovnání s prací jiných mečířů lehké – a nesmírně kvalitní a nesmírně drahé.

O jejich výrobě leccos víme, ale ne všechno. Podle dobových popisů kovář vytavil ve dvou oddělench kotlících dvě zcela různé oceli. (Proto e této oceli někdy říká kotlíková pro odlišení od typicky evropské svářkové) Říkali jim šaburkan a dus. Šaburkan byla poměrně měkká, vláčná ocel s minimální příměsí uhlíku a vysokou čistotou železa. Dus byla velice tvrdá ocel, která má hluboce sytě černý povrch s odlesky do modra. Její složení je první částí tajemství.

Protože moderní věda má k dispozici spektrální analýzu a nějaké autentické nálezy existují, víme, že obsahovala jednak podobné příměsi jako kvalitní uhlíkatá ocel z jiných koutů světa, a jednak něco navíc. K tomu standardu patřily uhlík 0,6-1,8% (nejkvalitnější čepele mívají pod 0,8% uhlíku), křemík cca 0,03%, síra 0,007%, fosfor 0,01%. K těm neobvyklým příměsím pak mangan, nikl, hořčík a chrom. Šlo o poměrně vysoce legované oceli. Je dost nepravděpodobné, že by k takovému legování, za které by se nemuseli stydět moderní výrobci vojenské techniky, přišli promyšleně. Spíš to vypadá, že šlo o meteoritické železo, jehož někde měli docela slušné ložisko – a toto ložisko je nám dnes skryté – nebo ožná nevratně vytěžené. Prostě nevíme, kde tuhle surovinu brali a zdroje o tom nemluví, protože to nejspíš patřilo k přísně chráněným tajným informacím.

Jiná teorie zvažuje možnost, že se do oceli dané prvky dostaly při procesu výroby, protože někteří doboví perští autoři zmiňují, že ocel se zahřívala v kelímcích po dobu několika dnů a při velmi vysoké teplotě kdy byla tavenina zcela tekutá jako voda – odhadujeme tedy kolem 1400 stupňů Celsia. Zajímavá zmínka říká, že do taveniny se přidávala dřevěná štěpka (nevíme o jaké dřevo šlo).

Podle popisů pak oba druhy roztavené oceli slévali dohromady. Jenže místo, aby jim vznila nějaká slitina, ocel vytvořila jemnou vláknitou strukturu – podobnou, s jakými si dnes hrajeme u polymerů – kterou u oceli neznáme a nejspíš ani neumíme vytvořit. Dva druhy vláken se propletly mezi sebe a způsobily tak výjimečné mechanické vlastnosti výsledného kompozitu. Ačkoli je jasné, že neměli k ruce žádnou high-tech vymoženost a metoda musela být prostá, obsahovala nějaký aspekt v podobě teploty, nějaké příměsi, katalyzátoru nebo kdoví čeho, bez čeho nám vždy vznikne jen slitina a ne ta magická struktura kara-taban.

Tyto skvělé čepele samozřejmě od začátku zkoumali konkurenti z jiných zemí – a snažili se dosáhnout podobný výsledek, i když jinou technologií, protože originální neodhalili. Tou jinou technologií je damaskování. Překládání obrovského množství dvou druhů oceli rozklepané na mikronové tloušťky. V orientu byly celé školy, kde se popisovalo, jak dosahovat různých ozdobných vzorů damaskování a jak dosáhnout co nejvyšší kvality správnou skladbou plátků a postupem jejich zpracování. Popravdě – špičková damaskovaná ocel se té kara-taban blíží. Ale nedosahuje ji.

Výroba kara-taban mečů skončila s nájezdem Čingischánových vojsk. Urgenč byla zničena a nositelé výrobního tajemství – kterých nejspíš nebylo moc – pozabíjeni. Celá jejich výjimečná technologie tím byla nejspíš navždycky ztracena. Ano, tak křehké a mihotavé plamínky poznání mohou být.

Jinak označení kara-taban se používalo i poté. Protože to byla prostě výborná marketingová značka. Ty falešné kara-taban čepele jsou už většinou (jak jste čekali od začátku) perské šavle šamšír nebo indický tulwar, potkáte i tureckou palu. A jsou vyrobené opravdu brilantním damaskováním, takže mají hodnotu i samy o sobě. Ale podpořené magickou značkou kara-taban je to samozřejmě ještě jiné. Když se některá objeví někde v aukci, ceny bývají ve statisících Kč u zbraní z 18.-19. století, případně i v jednotkách milionů u těch starších.