Dotek Země

Hudba pro cvičení k rozvoji soustředění a vizualizace.

Aby nevzniklo nedorozumění, v tomto albu není hudba k poslechu, a to ani hudba, kterou čekáte v položce “relaxační hudba” Tady jsou skladby k nácviku řízené vizualizace.

Jak na to

Většina z nás nejčastěji poslouchá hudbu jaksi mimochodem: něco děláme a přitom hraje rádio nebo magnetofon. Pokud tou prací není zrovna umývání nádobí, většinou se dobře nesoustředíme ani na jedno: učení nám nejde tak rychle, jak bychom chtěli, a hudbu vnímáme jen jako vedlejší kulisu. Pojďte nyní vyzkoušet něco úplně jiného; nebudeme dělat nic jiného, než poslouchat hudbu. Takovou seanci si můžete udělat nejlépe doma. Vyberete si chvíli, kdy jste doma buď sami, nebo se domluvte s ostatními, že zůstanete alespoň sami v místnosti a nikdo vás nebude rušit.

Připravte si pohodlné sezení nebo ještě lépe ležení – na zem si složte deku anebo se rozvalte do pohodlného křesla a pod nohy si dejte židli. Zkrátka co největší pohodlí, abyste se mohli úplně uvolnit. Zvenku by neměly přicházet žádné rušící zvuky a nejlepší je taková seance s hudbou v naprosté tmě. Samozřejmě lze i zavřít oči a tmu si vytvořit pro sebe. Nemělo by vám být ani horko, ani zima, abyste se mohli na hudbu soustředit úplně celým svým já.

Svou hudbu si pusťte poměrně nahlas: chce to vyzkoušet správnou úroveň. Když budete s hlasitostí experimentovat, zjistíte, že začnete-li od tichého poslechu a budete po malých krocích zesilovat, stává se váš dojem z hudby intenzívnější. Ale ne stále. V určitém bodě je hlasitost hudby naopak stále více na obtíž. Stává se protivná, nemůžeme ji plně vnímat. Takže si vyberete hlasitost, kdy se vám pořád ještě zdá, že můžete trochu zesílit a stále máte dobrý prožitek z poslechu. Tato úroveň je u každého z nás trošku jiná a každý si ji musí sám nalézt.

1. + 2. Levitace

Ke cvičení je zapotřebí naprostý klid, nejlépe se vám bude cvičit, budete-li úplně sami.

Pohodlně se usaďte, opřete se a budete prožívat zhruba následující (ve škole vám při tom pomůže třeba učitel, který vám bude vše pomalu a klidně popisovat):

Jste úplně uklidnění a uvolnění, všichni se dívají dopředu před sebe, do velké dálky, vše se postupně rozmazává a rozostřuje. Vše je úplně rozmazané, jsou jen nezřetelné světlé a tmavé šedé skvrny. I ty postupně splývají.

Zavírají se vám oči, všichni už máte zavřené oči. Teď je každý úplně sám na úplně odlehlém místě, z celého světa jste zbyli jenom vy, nikde okolo není nic než tma, nad vámi je tma i pod vámi je tma.

Teď cítíte, že jste se malinko zhoupli, jste lehouncí jako pírko a proud vzduchu vás polehoučku zvedá vzhůru. Kolem je jen černá tma, ticho a vás pomalinku nadnáší proud vzduchu vzhůru. Cítíte jen pohyb nahoru, jinak nic. Lehce se vznášíte, cítíte, že pohyb pomalu, nepatrně zrychluje.

Pohyb se zrychluje, zrychluje, už letíte vzduchem a cítíte, jak kolem vás proudí, letíte čím dál rychleji. Letíte rychle, velmi rychle, čím dál, tím rychleji. Letíte velikou rychlostí, nevnímáte prostor ani čas, letíte rychlostí blízkou rychlosti světla a prostor i čas tu ztrácejí rozměr. Teď se vám zdá, že se řítíte ohromnou rychlostí, rychleji než čas. Vychutnejte malou chvilku tuto rychlost. Nyní se pohyb přestává zrychlovat a pohyb zcela nepatrně zpomaluje. Rychlost pohybu klesá, už neletíte rychlostí světla a rychlost pomalu a neznatelně stále klesá. Rychlost pomalu klesá, stále klesá, nyní se už jen nehybně vznášíte. Teď už cítíte, jak jste se snesli na zem, sedíte a kolem je stále tma. Otvíráte oči, svět se rozjasňuje a pomalu začínáte rozeznávat všechny věci.

Vrátili jste se z letu prostorem, kam ještě nikdo před vámi nevstoupil.

Cvičení potřebuje vyloučení všech rušících vlivů. Opakováním cvičení ve zhruba týdenním až měsíčním odstupu dosáhneme intenzívnějšího prožitku a schopnosti hlubší relaxace.

 

3. Peříčko

V tomto cvičení budeme nacvičovat usínání. Že spánek není třeba nacvičovat? Nevěřte tomu! Většina z nás spí velmi povrchním spánkem (naše divoké sny to často dokládají), pomalu usíná a vůbec si neodpočine. Nebo alespoň vůbec ne tak, jak bychom si mohli odpočinout, kdybychom usínali rychle a dostatečně hlubokým spánkem.

K autogennímu tréninku si přidáme si k našim dovednostem další „usínací“ cvik. Proměníme se nyní v malé peříčko. Lehoučké peříčko, které se vznáší ve vánku. Nemá téměř žádnou hmotnost, je heboučké a čisťounce bílé. Být takovým peříčkem je doslova povznášející pocit. Nemáme žádné starosti ani tělo. To jsme nechali někde daleko – proměnili jsme se v malé lehoučké peříčko.

Vznášíme se ve vánku v ovocném sadu plném rozkvetlých třešní a je nám lehce. Cítíme, jak s námi vánek pohupuje a unáší nás mezi záplavou kvítků. Ten ovocný sad se jmenuje spánek. Je obrovský, krásný a my nemáme nic jiného na práci, než se nechat unášet vánkem kamsi do hloubi tohoto sadu.

Prolétáme mezi stromy a přitom se pomalu a neznatelně snášíme k zemi. Něžný vánek nás zanáší stále hlouběji do spánku a my ani nestačíme obdivovat to množství barevných, rozkvetlých a voňavých stromů kolem nás. Jsme stále hlouběji a hlouběji a pomalu se snášíme k zemi.

Již cítíme měkkou a vlahou trávu mezi stromy a díváme se na vlídné koruny stromů zdola. Je to velmi příjemné. Vánek nás donesl velmi hluboko do spánku a pomalu nás ukládá na měkkou trávu.

Již jsme pocítili její dotek a položili se do ní. Vánek nás velmi hluboko v sadu spánku uložil ke spaní. Díváme se na koruny stromů, jsme lehounké peříčko zanesené do nesmírné hloubky sadu spánku a odpočíváme. Než se stačíme třikrát rozhlédnout dokola, spánek nás zcela pohltí.

Jednou se díváme…

podruhé…

…

4. Probuzení na pláži

Zkuste si zahrát v přírodě na trávě nebo na gauči. Ležíte, máte zavřené oči a probouzíte se. Vychází sluníčko, písek vlhký od moře studí. Otvíráte oči a probouzíte se. Kolem dokola nikde nikdo, jen racci loví ve vlnách a létají ve vzduchu, jejich křik a šplouchání vln jsou jediné zvuky, které je možné slyšet. Protíráte si oči a rozhlížíte se. Po ránu je chladno, i když je celé dny vedro. Písek je vlhký a chladí. Za chvíli vyjde slunce. Je krásné ráno a vy jste s racky sami na pláži.

5. Padající listí

Jeden podzimní cvik: Lehněte si. Zavřete oči. A představujte si. Ležíte pod stromem na zemi ještě vyhřáté sluncem, ale větřík už ze stromů shazuje první listí. Lístek po lístku se s náší k zemi. A vy ho jeden po druhé sledujete. Pozorujete jeho houpavý mihotavý pohyb, jak se snáší k zemi.

6. Jak zní déšť

Podzim pokročil a my si přidáme další cvik: Budeme poslouchat melodii deště. V něčem to bude snadné – slyšet dopadat dešťové kapky není tak obtížné a dokonce není ani tak obtížné uslyšet jejich let vzduchem. Ale zní déšť opravdu jednou melodií? Vždyť kolik různých melodií umí déšť zpívat!

Naučte se rozlišovat melodie deště, naučte se rozlišovat déšť podle okolností: Každý má svou náladu, svou barvu a každý má svou v čase proměnlivou melodii.

7. Jak rostou kameny a skály

Toto cvičení není omezené časem. Můžeme s ním začít ve kteroukoli roční dobu. Namísto rozvíjejícího se květu nebo bubnujících dešťových kapek se zaposloucháme do zvuku, který vydává rostoucí kámen. Že kámen neroste ani neubývá? A pokud snad ano, tak to trvá stovky milionů let? A vadí to? My se přece při soustředění budeme umět vnořit i do tohoto časového horizontu a nesmírně hluboký a tichý zvuk rostoucího kamene uslyšíme.

Každopádně to můžeme zkoušet kdykoli, když budeme hodně nervózní, bude nás čekat něco nepříjemného a nebudeme si vědět rady, jak se uklidnit a soustředit své myšlenky z rozblikané žárovky v laserový paprsek.

8. Step

Zkuste tento cvik v nějaký chladnější den a pomalu si jím přivoďte pocit tepla. Sedíte uprostřed nedozírné stepi. Rovina. Tu a tam suchá tráva. Za vámi jezírko, kde jste si zaplavali. Teplý tetelící se vzduch a slunce, které na to vše shora svítí. Svítí a svítí. Cítíte, jak vám rozehřívá ruce i nohy. Soustřeďte se na sebe:

Nejdřív si vyzkoušíme, jaké to je, když jsou všechny svaly napnuté, abychom si později o to snáze uměli všimnout toho rozdílu. Tedy všechny svaly napneme, zatneme pěsti a stiskneme čelisti. Uvolníme. To je rozdíl! Odteď se budeme snažit být úplně uvolněni. Můžeme si to vyzkoušet — nadzvedneme ruku a necháme ji spadnout zpět. Je to s ní, jako kdybychom zvedali ruku plyšové hračky. Úplně bezvládná. Zkusíme to podruhé a opět cítíme, jak je úplně bezvládná. Když ji zvedneme jako měkký polštář, žuchne zase dolů. Tak ji raději necháme odpočívat. Zkusíme to i s druhou rukou a je to úplně stejné. Obě ruce jsou unavené a úplně bezvládné.

Představte si, jak ležíte na dece na sluníčku o prázdninách u rybníka, ve kterém jste až do teďka usilovně plavali. Proto jsou ty ruce tak unavené a bezvládné. Na sluníčku v teplém dni se jim po takové námaze moc příjemně odpočívá.

Nebudeme je tedy namáhat a zkusíme si jejich zvedání jen představit. Jednu po druhé. Představíme si, jak zvedáme pravou ruku a přitom se budeme zhluboka nadechovat. Pustíme ji dolů a vydechneme. A stejně s druhou rukou: nadechujeme se a představujeme si, jak ji zvedáme. Jde to strašně ztěžka, ještě, že ji nemusíme zvedat doopravdy.

Zkusíme to s pravou nohou. Raději ji také nebudeme zvedat a budeme si ten pohyb jen představovat. Nadechujeme se a přitom si představujeme pohyb nahoru. Je strašlivě těžká a unavená z toho plavání. Zkusíme i levou nohu — nadechujeme se a představujeme si její zvedání.

Nejde to! Je tak těžká a malátná… Všechny naše ruce a nohy jsou unavené z plavání a úplně bezvládně leží na dece. Jsou měkké a rozplizlé jako mokrý hadr.

Také si můžete představit, jak ležíte večer unaveni v horké vaně a máte pocit, že se za chvíli úplně rozmáčíte a užíváte si ten blažený pocit, kdy je celé tělo úplně bezvládné.

Ležíte, odpočíváte, celé tělo je uondané a těžké, kdybyste teď zkusili zvednout ruce a nohy, zjistili byste, jak těžko to jde. Jste prostě moc a moc těžcí a rozměklí.

2.

Ležíme na sluníčku a užíváme si pocit odpočinku v teple. Zkuste si třeba i promnout prsty na nohou, abyste si dobře uvědomili, jak je vám příjemně teplo.

Soustředíte-li se na prsty své pravé ruky, uvědomíte si, jak v nich proudí teplo a celé je rozehřívá. Zkuste to s druhou rukou — také tam cítíte příjemné teplo. Teplo postupuje z konečků prstů nahoru do předloktí a k tělu. Obě ruce jsou celé rozehřáté tím příjemným mokrým teplem a příjemně se jim leží.

A co noha? Začneme opět pravou: Leží těžká, unavená a měkká na sluníčku a odpočívá. V prstech jí koluje teplo, které celou nohu rozehřívá a pomalu stoupá nahoru do těla. Celá noha je příjemně teplá — vždyť také leží unavená z plavání na příjemném hřejivém sluníčku. I druhá noha leží na horkém sluníčku a od prstů vzhůru jí koluje teplo, které ji celou příjemně rozehřívá.

To teplo sálá a rozehřívá celé tělo; cítíte, jak to teplo stoupá oběma rukama i nohama a pomalu se dostává do vašeho těla. Celé tělo je nyní prohřáté a unavené.

3.

Zkusíme teď poslouchat: položíme si ruku na hrudník nebo si zpočátku můžeme najít tepnu na spánku nebo v zápěstí a nahmatáme svůj tep. Když si uvědomíme jeho rytmus, zkusíme ruku sundat a pokusíme se ho vnímat přímo ze srdce v hrudníku. Dokud to nejde, nic se neděje a pomáháme si rukou, postupně se tep srdce naučíme vnímat přímo.

Posloucháme „buch-buch buch-buch…“ Nejspíš tluče potichu a pomalu. Protože ležíme na sluníčku a odpočíváme. Někomu možná rychleji, ale o to ani tak nejde. Snažíme se nyní jen o to, abychom ho mohli poslouchat.

Celý náš život takhle pravidelně tepe. Ve dne v noci. Važme si toho a šetřeme ho. Nyní ho necháme v klidu odpočívat, jen mu budeme naslouchat a kochat se tím krásným rytmickým zvukem.

4.

Jak tak klidně ležíme, zkusíme ještě jednu věc: Zkusíme se zaposlouchat do svého vlastního dechu. Možná si ho skoro nebudeme uvědomovat. Nejspíš bude úplně lehký a klidný. Necháme ho tiše plynout a budeme jen tichými pozorovateli — jako kdybychom si sedli na břeh řeky a pozorovali, jak v ní plyne voda.

Nebudeme se snažit naše dýchání ovlivnit, jen si ho budeme vychutnávat. Je klidné a každý nádech nám do plic přináší chladivý a příjemný vzduch. Při nádechu cítíme, jak se hrudník zvedá, jako hladina s racky při mořském pobřeží při mírných vlnkách, a při výdechu cítíme, jak zase klesá stejně jako ta hladina. Cítíme každý nádech jako chladivé a milé osvěžení celého těla; cítíme, jak se nám při každém nádechu vzduch dostává nejen do plic, ale postupně do celého těla, a naopak, jak každý výdech odnáší vše staré a špatné z našeho těla pryč. Dýchání je nádherná očista, je krásné si ji takhle prožít.

5.

Zhluboka se nadechnete. Tak, abyste cítili, že plíce jsou úplně plné, zvedá se nám hrudník a bříško se tlačí ven. Zadržte v tomto stavu co nejdéle dech. Když už to nejde vydržet, vydechněte a znovu se nadechnete. Toto cvičení opakujte asi desetkrát.

Každým zastavením dechu cítíte, jak je vám tepleji, tváře červenají, ruce i nohy jsou teplé a prokrvené. Po deseti zadrženích dechu jste celí rozehřátí, a tu najednou ucítíte zvláštní věc — ve vašem břiše vyskočila jiskřička a rozhořel se malý ohníček. Přestaňte zadržovat dech, zavřete oči a soustřeďte se na to, co se děje. Ohníček hoří a hoří, celé vás zevnitř rozehřívá jako malá kamínka. Jste celí najednou strašně těžcí, ruce vám bezvládně leží v klíně a vidíme přes zavřené oči, jak plameny ohníčku hoří a rozehřívají celé vaše tělo, sami se měníte v jeden velký plamen, je vám horko, ruce i čelo máte od ohně úplně rozpálené.

Tímto cvičením se můžete zahřát, jste-li v chladu a unaveni, a také si opravdu můžete zvýšit tělesnou teplotu po několika opakováních cviku až o 1^oC.

 

9. Impresionista

10. Filmové blues

V těchto dvou cvičeních si půjdete promítnout. Posaďte se, zavřete oči a pusťe si tuto “hudbu k filmu”. Vymyslete si k ní svůj vlastní příběh. Je tam nějaký hlavní hrdina? Kdo to je? Co dělá? O co se snaží? V jakém prostředí se film odehrává? Jaký je to žánr? Jak jsou laděné barvy? Zkuste si svůj příběh promýšlet postupně do stále větších detailů. Můžete si ho zkusit psát, chcete-li, anebo si ho jen tříbit ve vlastní představivosti.

Další cvičení na rozvoj koncentrace

Pojďte zkusit i další cviky: Náš cíl je umět soustředit myšlenky na jednu věc: máme za sebou tři roky průpravy a rozhodně tedy nebudeme začátečníky.

Ptáte-li se, proč je dobré umět své myšlenky tak moc koncentrovat, povím vám malé přirovnání: Představte si, že naše myšlenky jsou jako světlo. Máme-li je rozptýlené, neuspořádané a přerývané tím, že nás vyrušují vnější vlivy, je naše světlo jako svítící (a blikající) žárovka. Koncentrované myšlenky jsou ovšem laserový paprsek. Všechny rovnoběžné, upřené k jednomu cíli a mozek naladěný na jednu frekvenci. Kdybychom vyzářené světlo z jedné stowatové žárovky proměnili v laserový paprsek, mohli bychom jím krájet ocelové ingoty i dosvítit na Měsíc.

Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. A s našimi myšlenkami je to stejně: Kdo ovládne umění koncentrace, dokáže v životě věci, které těm ostatním budou připadat neuvěřitelné. Všichni, kdo se proslavili něčím mimořádným, umění koncentrace ovládali – byť by za něj vděčili přirozenému talentu nebo jinému druhu cvičení, než si nyní vyzkoušíme. Ale již k samotnému cvičení: Má tři fáze: Oči, Zrcadlo a Bod.

Oči

První fáze se cvičí ve dvojicích. Sedněte si proti sobě ve vzdálenosti asi půl metru – tedy hodně blízko – a zadívejte se navzájem do očí.

Nesmíte uhnout. Vůbec nejde o závodění, ale zkuste si stopnout, kdo vydrží nejdéle. Jakmile jeden ze dvojice uhne, druhý mu řekne, že uhnul – kontrola je velmi snadná. Vyzkoušejte si i jiné dvojice.

Zrcadlo

Je to pokračování předchozího cvičení. Nepotřebujeme k němu druhého do dvojice, toho druhého nám nahradí zrcadlo. Sami sobě teď můžeme hodnotit úspěchy a neúspěchy. Pohled do zrcadla je velmi obtížný cvik na soustředění. Vydržíte několik minut? Pak si zkuste bod.

Bod

Posadíme se co nejpohodlněji asi metr před stěnu a na tuto stěnu si do výše očí přilepíme bílý papír, na kterém bude černým fixem vyznačený velký kruh a uprostřed něj černý kulatý bod. Pokud na některé stěně na podobném místě máme zatlučený volný hřebík, může nám černý hřebík na světlé stěně tento bod docela dobře zastoupit, cvičíte-li večer, zkuste nechat zhasnuto a lampičkou osvětlit právě jen okolí bodu.

Zkrátka máme bod. Posadíme se a díváme se na bod. Budeme se snažit na bod zcela soustředit. Nic neslyšíme a nic nevidíme – samozřejmě kromě bodu. Vše okolo něj se nám pomalu rozostří a zmizí. Celý náš svět je teď obsažen v jediném bodu. Jistě – mnohým z nás se teď hlavou začnou prohánět nejrůznější myšlenky, vzpomínky a nápady. Ale ty tu nyní nemají co dělat. Nepusťme je do našeho světa. V našem světě není kromě bodu na nic jiného místo.

Když to vydržíme minutu – dvě, dosáhli jsme vynikajícího výsledku, víc není třeba.

Nácvik bodu si můžeme zpříjemnit: Počkáme na hluboký večer, pak si zhasneme a na stůl ve ztichlé a černočerné místnosti si postavíme hořící svíčku. Posadíme se a budeme se dívat do jejího plaménku. Získáme v něm bod, který opravdu bude obsahovat celý vesmír a snadno nás na cestu takovým vesmírem vezme.

Pro pokročilejší můžeme pokračovat tím, že jednoduše zavřeme oči – a bod před námi musí zůstat! Dokonalé zvládnutí cviku přichází tehdy, když zavřeme oči, řekneme si, že chceme svůj svět změnit v bod a v tu chvíli svět mizí a změní se v  bod.

To je vše. Zdá se vám to příliš jednoduché? Snad při čtení. Během cvičení okamžitě změníte názor.

Následující cvičení si vypůjčíme z knížky Králův Havran.:

Svíčka

„…O hodně věcech ti říkám, až když vím, že ti má slova neuzavřou cestu k tvé vlastní zkušenosti. Když vím, že jsi něco prožila, sdělím ti svůj zážitek. Kdybych ti ho řekl dřív, snažila by ses prožít to, co jsem ti popsal, a možná bys právě proto neprožila to, co máš prožít ty.”

„To zní trochu krkolomně, ale věřím ti. Patří mezi to, s čím váháš, i to, co provádíš občas se svíčkou?”

„Všimla sis toho?”

„A jak bych to mohla přehlédnout!”

„Cvičím tím soustředění.

Nejdřív se soustředíš na plamen svíčky v naprosté tmě. To jde, on si tvou pozornost svým mihotáním přitáhne.

Tak se naučíš ze svého zorného pole vše odklidit a ponechat tam jediný bod. Nejdřív to chce samozřejmě klid a ticho. Čím však cvik zvládáš lépe, tím lépe snášíš hluk a pohyb kolem. Až ho budeš cvičit léta, jako já, budeš to umět, i když kolem poběží stádo splašených krav.

A pak přijdeš na to, že plamínek, nebo jen prostě bod, nepotřebuješ. Umíš si ho vytvořit. Sedneš si do tmy, otevřeš oči, a rozsvítíš před sebou neexistující svíčku.

Archimédes potřeboval pevný bod, aby mohl pohnout Zemí, ale ten máme každý k dispozici. Sami v sobě. V sídle věčnosti a nekonečna. Kdo ho najde, má sílu pohnout Zemí.”

„Světlo… Někdy, když si lehnu a zavřu oči, vidím před nimi najednou jasné bílé světlo. Ne, že by mě bolely oči z prudkého slunce, je to měkké jemné světlo, které vlažným svitem prozáří vše kolem. Jakoby přicházelo odkudsi zdálky… Mám při tom vždy moc krásný pocit a snažím se co nejdéle v tom svitu zůstat.”

„Ó to je zcela jiné světlo.

Patříš do něj.

Užívej si ho, kdykoli přijde a nauč se cestu k němu.

I já jsem to několikrát zažil.

Jestli to tobě jde už nyní a samo, jen tak při zavření očí, jsi požehnané dítě. Tušil jsem to dávno, Dis to určitě věděla.”

„Povíš mi někdy o něm víc?”

„Určitě, i když myslím, že brzy přijde doba, kdy to nebude třeba. Budeš vědět, co je to za světlo, odkud přichází i jak je možné, že svítí uvnitř tebe samé.

Promiň, dopovím ti ale nejdřív, co s tou svíčkou.

Pak budeš umět si sednout a představit si před sebou maličký nehmotný a vlastně neexistující bod. To už budeš umět celý svět, celou existenci, minulost, přítomnost i budoucnost směstnat do jediného bodu. Budeš umět vytvořit bod obsahující celý svět. Staneš se Tvůrcem světa. Ale jeho zrakovou představu budeš v tuto chvíli stále potřebovat.

A tak, postupně, začneš ten bod stěhovat stále blíž k sobě, až k čelu, pak na čelo a potom ho nech vplynout dovnitř tvé hlavy. Bude uprostřed.

Či ještě jinak, vytvoříš celý svět uprostřed tvé hlavy, která ovšem bude součástí toho světa.

Je to ohromný pocit, když toto zažiješ. Pochopíš neexistenci hmoty a současně svou totožnost s celým vesmírem.”

A pak, když se po Lukarkrfer podíval, usmál se:

„Když budeš chtít.

Když nebudeš chtít, nalezneš, co máš nalézt jiným způsobem. Úplně jinak a po tvém, bude stejně správný, jako jsou všechny cesty k pochopení a nalezení Boha správné.”

„Způsob, jakým vládneš s mečem, souvisí s tím cvičením?”

„I to tě napadlo?”

Vidění ve tmě

Zkuste si nyní ještě jedno cvičení, jeho popis si také vypůjčíme z uvedené knížky:

„…vždyť i ty můžeš vidět ve tmě, ona totiž nikdy není tak černá, jak lidem na první pohled připadá.“

„Já vím, ale teď tu sedíme u ohně a oči si zvykly na světlo, než se rozkoukají ve tmě, trvá jim to.“

„Můžeš je vycvičit.“

„Chci to umět!“

„Víš co? Začni ráno, až se probudíme a bude světlo, trochu odlišným cvičením: Dívej se až k obzoru a snaž se tam doostřit. Pak se podívej o něco blíž, nicméně na vzdálený předmět. A potom na poměrně blízký předmět; třeba na ten strom u řeky. A potom na něco hodně blízkého, třeba na můj meč, který leží támhle opřený o strom. A pak na špičku svých nohou. A na špičku nosu. A teď zavři oči a podívej se doprostřed svého čela. Tam budeš ty. A potom v obráceném pořadí zpátky, až skončíš tam na obzoru. A pak rychle: Je to namáhavé na oči, uznávám, ale o to právě jde. Naučíš je přizpůsobivosti.

A ještě jedno překvapení zažiješ, když to budeš zkoušet zvlášť každým okem. Nejdříve pravým a pak levým.“

„Ale jak to souvisí s viděním ve tmě?“

„Náramně. Až zvládneš tohle cvičení začneš cvičit přizpůsobivost očí na světlo a tmu. Večer u ohně budeš svůj zrak na několik etap rychle přesouvat z ohně do hluboké tmy tak, abys vždy jasně a ostře viděla. Zpočátku ti to bude připadat nemožné, ale když budeš cvičit, poznáš, že to jde stále rychleji a na stále méně mezibodů. A najednou zjistíš k vlastnímu úžasu, že je možné zvednout zrak od jasně hořícího ohně a podívat se uprostřed noci do temného lesa a naprosto bezpečně tam vidět.“

„Naučím se to.“

„Já vím, jinak bych ti to nevykládal.“ Usmíval se „A až to budeš umět, začneš podobné cvičení se sluchem. Ze směsice zvuků se naučíš třídit zvuky vlastního těla, ty blízké kolem tebe, pak ty vzdálenější a nakonec zvuky velmi vzdálené. A pak třeba obdobu, kdy ze směsi zvuků budeš vybírat nejdřív nejhlasitější, pak tišší až nakonec ty úplně nejtišší. Když to zvládneš, budeš i v největším rámusu slyšet jemné zvuky, o kterých nikdo kolem nebude tušit.“

„Dobře ráno začnu těma očima.“

„Máš dvě oči a dvě uši, nezapomeň.“

A teď se vrátím k tomu laseru: Umíte-li celý svět změnit v jediný bod, je vám jasné, jaké kouzlo dokážete! Své myšlenky jste proměnili v laserový paprsek! Že je to samoúčelné proměňování? Nikoli, to byla jen průprava, bez které byste nikdy nedokázali to, oč většině z vás jde – umět takto myšlenky zaostřit kdykoli na cokoli, kde to budete potřebovat.

Kdo dokonale zvládl  bod, umí myšlenky měnit z blikající žárovky v laser.

 

Pár hezkých výletů do jiné dimenze najdete v knížce Králův Havran

Další hudba k cvičením + popis cvičení najdete pod tituly Dotek duhy, Dotek vesmíru.